Je umělec ten, kdo tvoří prodejné artefakty? Nebo ten, který nevšedně pojímá téměř celý život? Oživit realitu a vidět zrnko krásy ve všednosti je dar, který máme všichni. Ale možná jen někdo z nás o tom ví a aktivně o tento „dar“ pečuje.

Co je to akční tvorba? Je to umělecký proces, kdy výsledkem je samotná akce. Kde výsledek není možné koupit či přivlastnit. Její počátky v Čechách můžeme vidět v tvorbě Vladimíra Boudníka. Tento libeňský dělník, kamarád Bohumila Hrabala a originální grafik v 50. letech minulého století zastavoval lidi na ulici a snažil se je přimět k tomu, aby ve skvrnách na oprýskaných zdech začali vidět. Cokoliv. Třeba pána s deštníkem nebo dlouhého jezevčíka. Podobnými otázkami prý bavil lidi na ulici i Leonardo da Vinci, Vladimír Boudník pak tuto snahu přenesl do dvacátého století, kdy společnost měla více starostí s tím, jak dohnat a předehnat imperialistického nepřítele.

O několik let později pražskou veřejnost pobuřoval Milan Knížák. Jak bychom se zachovali dnes, kdyby na ulici ležel extravagantně oblečený člověk, čtoucí knihu a vytrhávající přečtené stránky a nápisem na kartónu vyzývající lidi, aby při procházení kolem kokrhali?

Dá se mluvit ještě o umění? Přístup umělců zabývajících se tímto druhem tvorby v sobě skrývá subverzivní osten vůči většinovému názoru, že všechno má vyčíslitelnou hodnotu. Tvůrce happeningu tu vystupuje zcela z anonymity.

Sociálně laděnými happeningy se v současné době proslavila například umělkyně Kateřina Šedá, která v roce 2008 pozvala několik svých sousedů na Bienále do Berlína, kteří překonávali a bourali různé ploty. Předtím uspořádala ve své rodné vesnici jednodenní happening, kdy všichni obyvatelé vesnice vykonávali ve stejnou dobu stejné činnosti. Jeli na kole do obchodu, seděli před domem. To proto, že obyvatelé Ponětovic měli pocit, že u nich se nic neděje. Je to manipulace nebo snaha o znovuobnovení sousedských vztahů?

Happening vzniká jak spontánně, tak promyšleně. Je to umění a zároveň tak úplně není. Tvůrce zapojuje lidi kolem do svých akcí, které někdy vypadají dětinsky (leckdo se podiví „To ten člověk nemá nic jiného na práci než vymýšlet blbosti?“) ovšem nutí zamyslet se, kde je hranice umění a každodenního běhu života a zda dokážeme ještě pohlédnout na skutečnost novýma očima, nezatíženýma a hravýma.

Jestliže ještě v době gotiky bylo zvykem, že autor se na obrazy nepodepisoval, renesance znamenala přelom a vystoupení z anonymní masy. Při troše nadsázky se dá říct, že podobnou revoluci znamenala 60. léta 20. století, kdy umělec přestává mít nálepku „neviditelné“ osoby, za kterou mluví její dílo, ale naopak vstupuje do přímého kontaktu s publikem. A tak vznikají díla na pomezí malby a divadla, novodobé rituály.