Chromatická synopsie neboli barevné slyšení označuje neurologický jev, při němž jedinec vnímá akustický vjem opticky. Je přímo schopen vidět hudbu, jednotlivé tóny k sobě vážou různé barevné odstíny. Kombinaci hudby a výtvarného umění zpopularizoval již Vasilij Kandinskij, ruský průkopník abstraktního umění, který ve svých dílech vizualizovat hudbu. Zvuk se tak materializuje v médiu malby.

Obdobnou strategii zvolili současní čeští umělci a umělkyně (Daniel Vlček, Milan Grygar, Ira Svobodová, Petr Nikl, Jakub Roztočil a Ivan Pinkava), kteří byli kurátory Janem Kudrnou a Milanem Dospělem vyzváni zvýtvarnit Mou vlast Bedřicha Smetany u příležitosti oslav Pražského jara a 200 let od jeho narození. Nesourodou šestici – jedná se o osobnosti napříč generacemi, uměleckými technikami a médii – pojí v jednu koherentní kolekci právě jejich interdisciplinární práce na pomezí výtvarného umění a hudby. Cyklus symfonických básní Bedřicha Smetany tudíž nalézá svou podobu v estetice výtvarné praxe. Číslo šest pak symbolicky odkazuje k šesti básním a vpisuje se i do některých obrazů.
Pražské jaro Art Salon představuje unikátní kolekci putovních děl, která cestují mezi Obecním domem a Rudolfinem pod vlivem koncertní činnosti. K vidění jsou na daných lokalitách vždy v rámci doprovodného programu k festivalovým koncertům. Jedná se o pilotní počin festivalu, jež si klade za cíl propojit hudbu a výtvarné umění. Šestice děl byla poté dražena v rámci 91. aukce Galerie KODL dne 26. 5. 2024 v Paláci Žofín a na Artslimit.com, přičemž veškerý výtěžek této benefice bude věnován na financování dalšího ročníku festivalu Pražské jaro.

Obraz v tónině G dur
Každý obraz představuje vlastní poselství. Ptám se sama sebe: „viděla bych hudbu bez kontextuálního ukotvení a předchozího výkladu? Vidí jí ostatní?“ V díle Daniela Vlčka spatřuji gramofonovou desku vystupující do popředí. Konceptuální umělec svou sférickou událost konstruuje za užití vinylové desky Mé vlasti, která mu slouží jako matrice. Fyzický nosič akustického jevu tak přímo figuruje v procesu tvorby i ve výsledném díle a ustanovuje geometrickou formu výjevu, jež v mých očích zanechává dynamický, pulsující dojem. Jako jednotlivé melodické rytmy se vrství a vlní napříč plátnem.
Podobně na mě působí Antifona Milana Grygara. Plocha obrazu jakoby se chvěla v nepravidelném tempu. Antifona označuje krátkou liturgickou skladbu obvykle zpívanou jako část bohoslužeb. V Grygarově pojetí ožívá za pomocí barevně kontrastního prostoru plátna, přeložená z hudebního prostředí do jazyka vizuálních forem, kde plynule krystalizuje optická iluze třetího prostoru.
Jemnému obrazu Šárka Iry Svobodové, inspirovanému stejnojmennou symfonickou básní, dominuje sladce béžová stuha. Plasticita zobrazené stuhy, jež se podmanivě vine kolem šesti kopí, dodává obrazu pocit hloubky a ve spojení s hroty utváří napětí mezi polaritou lásky a nenávisti či slasti a bolesti. Stuha se zde stává vizuálním kódem původní tóniny a na vztyčeném kopí spočívá jako rozmotaný houslový klíč.

Ve víru synestezie
Osobité technické řešení utilizuje Petr Nikl a Jakub Roztočil. Nikl v díle Moje Má vlast kombinuje tuš o šesti barvách, jež po plátně nanášejí mechaničtí „broučci“ – primitivní robotizovaní aktéři, na které Nikl deleguje finální podobu obrazu. Vzdává se tak absolutní kontroly a nechává prvek náhody převzít iniciativu. Dílo tak můžeme číst jako posthumanistickou spolupráci, symbiózu lidského a nelidského určující výslednou podobu abstraktní skrumáže barev a tvarů. Sám Nikl pak obraz pojímá jako vizuální přepis Mé vlasti, kde každá z šesti barev (počet částí symfonické básně) utváří vlastní vizuální stopu a subjektivní pohled na vnímání zvuku. Subjektivní tendence zde však nabourává a obohacuje anorganická složka, která čistě subjektivní apel problematizuje.
Zcela idiosynkraticky poté operuje se zvukem Jakub Roztočil, který na základě vlastní invence sestrojil stroj, jež na plátno nanáší barvu. Strojový mechanismus distribuující (opět) šestici barevných odstínů však nepodléhá čisté náhodě, ale vychází z hudební skladby, jež mu slouží jako zdrojový dokument. Hudební podklad tudíž stojí nejenom v základu finální sférické abstrakce, ale stává se mechanismem, který celý proces tvorby pohání. Podobně jako v případě Niklových „broučků“ se stává jakýmsi dirigentem výsledného vizuálu.
Poměrně ponurou estetikou oplývá poslední z šesti děl, fotografie My Fatherland předního českého fotografa Ivana Pinkavy. Výjev sestává z černých fragmentů rozmístěných napříč plátnem v nichž se zaměřuje na svůj vztah k „Mé vlasti“ (jako symbolu). Fragmentarizovaný vír mi asociuje trhliny; trhliny v čase, prostoru, ve vnímání vlastní existence a vazbě k vlasti. V uších mi šumí Vltava a před očima se mi z rámu vylévají potemnělé barvy. Tak takové to je, zaposlouchat se do obrazů. Už je slyším…

Pražské jaro Art Salon
(Obecní dům a Rudolfinum)
12. 5. – 3. 6. 2024