Respirační nákaza novým koronavirem pootočila pomyslným kormidlem v toku původních plánů a předsevzetí. I v oblasti kultury, logicky i výstavních aktivit. Na plakátech, webech
galerií, na vstupních branách historických objektů registrujeme doplňková oznámení: „Akce se do odvolání nekonají“.

Letos avizovaná výstava fotografií Nedokončené příběhy Ivana Rupeše (1963), první ucelená prezentace autora, kterou pro Galerii Klatovy-Klenová kurátorsky připravila Jolana Havelková, se patrně také dočká posunu termínu.
V GKK, nepřehlédnutelné výstavní instituci Plzeňského kraje, má fotografie už řadu let své pevné místo. Velkými projekty, reflektujícími v různících se výběrech vývoj domácí fotografické tvorby, také v autorských profilech, téměř encyklopedicky plynoucí pestrost autorských reflexí.

Původně vystudovaný vědec na Univerzitě Karlově v Praze (obor molekulární biologie a genetiky) a dnes odborník na pokročilou mikroskopii, kterého vědecký výzkum přivedl nejprve do Spojených států, později do Kanady, kolekcí černobílých fotografií zprostředkovává pozorovatelům osobitý fotografický deník. Jak Jolana Havelková v textu k výstavě uvádí: „ I když se Ivan Rupeš se svým dědečkem, českým avantgardním fotografem, Jaromírem Funkem, nikdy nepoznal, vyrůstal v blízkosti jeho fotografií a veškerého dění, souvisejícího s jeho výstavami. Existence slavného příbuzného ale autora zpočátku od fotografování spíše odrazovalo, především kvůli pocitu nepřekonatelnosti Funkeho práce.“

Poučený autor už ví, že cílenou práci nad zvoleným projektem provází pracovní nasazení. Také vzlety i pády. Ivan Rupeš se černobílým cyklem o lidech, většinou potkávaných v urbánním prostředí, pohybuje s jistotou. V labyrintu každodennosti umí být vytrvalým hledačem drobných mikropříběhů. Následně velkou selekcí cizeluje řetězec osobního vyprávění. Například o tom, že někdy člověka provází prázdnota smutku, jindy radost z bezprostřední chvíle. Vášeň pro cyklistiku a sportovní fotografii, viditelná z Rupešova profesního autorského portfolia na webu (podstatnou součást jeho profesní činnosti v současnosti naplňuje fotografování sportu), jej naučila být trpělivým pozorovatelem. Zdánlivě jednoduché a „bezčasé“ černobílé fotografie, které jsou pro výstavu v GKK připraveny, vybízejí k zamyšlení. Nepostrádají univerzální sdělnost naznačených situací. Snímaných většinou v prostředí metropole Toronta (kde autor od roku 1995 žije) a ohraničené datací 2012–2019. Údaje o místě pořízení vnímejme jako doplňkový, zpřesňující údaj. Obsah totiž překrývá jemné odlišnosti navštívených míst. Autor při práci uplatňuje metodu kompozice i dekompozice, princip komparace protikladu dějů, fotografuje zdánlivě vyprázdněné krajiny, nesoucí stopu lidské činnosti, také ostré kontrasty černých a bílých ploch. Pohledy na člověka sice nestrádajícího, přesto nejednou ztraceného v narýsovaném labyrintu prostředí evropsko-americké kultury. V ojedinělých případech můžeme ve snímcích dešifrovat dění okolo již zmíněné cyklistiky, občas nám fotograf podsouvá humorně glosované momentky.

V kulisách krajinných výseků, v podhledech i v nadhledech fotografovaných dějů sledujeme člověka spěchajícího, opuštěného, bohatého, chudého, v sousedství psů, reklamních ploch, zábran městského mobiliáře. Pes schovaný za obří bílou zdí obchodního skladu, spěchající dívka, používající místo stínítka mobilní telefon, logo kavárny Starbucks „nalepené“ na dynamicky ubíhající zeď, dětská figura bez obličeje s vlajícím balonkem … a další jiné fotografie mají jistě možný původ v překvapivé zkratce ne nepodobné filmovým sekvencím (Jolana Havelková: „Autor sám je umanutým divákem, či dokonce studentem nejrůznějších filmových žánrů, a proto tento aspekt v jeho práci nepřekvapí“). Fungují zároveň jako možný podtitul výstavy: „Co nás čeká ve dnech příštích, budeme se mít stále dobře jako nyní nebo je čas přemýšlet o jiné budoucnosti?“

text: Václav Podestát

Ivan Rupeš / Nedokončené příběhy
Purkrabství hradu Klenová (Klenová 1, Klenová)
Kurátorka výstavy: Jolana Havelková
5. 4. 2020 — 7. 6. 2020