Když Lenka Vychodilová ráno odemykala vchodové dveře, potkala sousedku Růžičkovou. Sousedka se na ni usmála a prohodila: „Vám to ale dneska sluší.“ Lenka se proti své vůli lehce začervenala.

Jarmila Růžičková se před třemi lety dozvěděla, že jí manžel zahýbá. Učinila několik pokusů obnovit svou atraktivitu a nedostupnost, což vyčetla z ženských magazínů. Nechala si domů přinést velikou kytici rudých růží a udělat si nový účes od kamarádky kadeřnice. Při aplikování barvy na vlasy kamarádce uklouzlo, že Karel Růžička čeká se svou milenkou dítě.

Po rozvodu Jarmila začala instinktivně nenávidět všechny drobné blondýny, zvlášť ty s ostravským přízvukem. Když se věcí neznalá Lenka, plavovlasá „cerka“ z Poruby, před měsícem přistěhovala do vedlejšího bytu, Jarmilu málem trefil šlak. Tu sukni si ale holka mohla koupit o číslo větší, konstatovala dnes ráno Jarmila s úsměškem, je v ní narvaná jak jitrnice.

V práci hned mezi dveřmi Lenka potkala Michala, svého nadřízeného. Vzpomněla si na tu zatracenou prezentaci. Slíbila včera, že ji ráno odevzdá. Jenže to nestihla. Řekla, že se omlouvá. „V pohodě. Stačí, když to bude hotový do dvou,“ odpověděl Michal, zavtipkoval s procházející kolegyní a šel si uvařit kafe.

„Tyvole, vona se uplně posrala. Si nakráčí a hned na mě vybalí, že nic nemá,“ rozčiloval se Michal, když si na dvorku zapaloval cigaretu. „Kurva, co si jako myslí? Musíme na ni víc přitlačit!“ Muž stojící vedle něj típl vajgl a přikývl. Když Michal vcházel zpátky do dveří, napadlo ho, že měli asi fakt přijmout tu druhou uchazečku. Ta si ale řekla o moc velké peníze.

Ten druhý muž na dvorku se jmenoval Roman Veselý. Když byl před pár měsíci poprvé na firemním večírku, připadalo mu absurdní, jak je celá společnost rozsazená za dlouhý úzký stůl. Přesně vprostřed seděl Michal spolu se dvěma nejbližšími spolupracovníky. Vyprávěli historky a zbytek stolu se více či méně spontánně smál. „Podle vzdálenosti od středu lze krásně určit hierarchii jedince,“ pomyslel si Roman a všiml si, jak směrem ke krajím stolu vzrůstá vehementnost smíchu.

Roman v duchu zalitoval, že tu vůbec tráví čas a že radši nešel s klukama na koncert. Když se ho druhý den Michal zeptal, jak se mu akce líbila, Roman se usmál se a řekl, že to bylo fakt dobrý.

„Lidi jsou prostě svině! Usmívají se na tebe a pak tě podrazí,“ stěžoval si Lenčin přítel Honza, když spolu seděli večer u stolu. „To je tím, že vidíš na všech jenom to negativní. Já mám úplně opačnou zkušenost. Musíš se prostě obklopovat milýma lidma,“ usmála se Lenka a dolila si víno.

Toho samého večera si Roman jen tak pro zajímavost vyplňoval jeden psychologický test. Nad jednou otázkou přemýšlel poměrně dlouho. Pak ale zaškrtl „upřímnost“ jako vlastnost, které si na sobě cení nejvíce.