Ve Vitrínách Artbiom právě probíhá výstava, která se neomezuje jen na výstavní prostor. Je postavená na ději – aktivitě v úlu, ať už jde o provozní a údržbové práce, politickou angažovanost v přestavbě sídliště, nebo výtvarnou tvorbu přímo v místě.

Kolektiv OPĚT je umělecká skupina, jejíž členové se setkali v rámci studia ateliéru Aplikované fotografie na ústecké Fakultě umění a designu UJEP. Společně se pětice poprvé představila na podzim roku 2024 v rámci přehlídky studentského umění Pokoje s vítězným projektem, na který v rámci výstavy ve Vitrínách Artbiom částečně navazuje.

Projekt kolektivu OPĚT odehrávající se dlouhodobě v ďáblickém úlu je teď pod příznačným názvem Jak docílit vyššího výnosu medu? prezentován ve Vitrínách Artbiom s kurátorskou podporou Barbory Bahlsenové. Sestává z digitálních renderů, fyzického murálu, pohlednicové distribuce, organizace komunitního dne nebo činnosti ve fotokomoře, kterou v budově úlu skupina umělců provozuje už přes rok. Hlavní ideou je však oslovit ďáblickou komunitu, zaujmout a potenciálně zapojit obyvatele do společných aktivit a péče o jejich sousedství. A samozřejmě neochvějně poukazovat na význam místa, kterému hrozí přestavba. Ta by znamenala komplexní transformaci prostoru a ztrátu části občanské vybavenosti, čehož se mnozí obávají.

Ve Vitrínách Artbiom jsou vystaveny dva digitální rendery. Jeden z nich zachycuje noční moment na zastávce Sídliště Ďáblice obklopené tmou, kde člověk znalý místa v pozadí předpokládá budovu úlu – vzápětí však projíždí auto, které poskytne okolí světelný záblesk odhalující staveniště, které původní budovy nahradilo. Druhý render slouží jako nadějeplný protipól: Zobrazuje úl seshora beze střechy zreprodukovaný v 3D modelu, ukazující lidský pohyb a práci, která v místě probíhá. Aktuální živoucí stav úlu upadá v druhém obrazu do dystopické vize postavené na reálné hrozbě. Již po několik let je totiž budova ohrožena demolicí.

Heliport pro murál

Další částí projektu je murál na střeše objektu. Je z ní výhled na čtvrť, a přesto je on sám jakýmsi skrytým signálem – dostupným jen pro ty, kteří se na něj dívají každý den z oken sousedících paneláků. Inspirací se stal mozaikový obklad na nedalekém obchodním domě Ládví a další prvky okolí, které obdobných vzorů užívají.

Murál byl zhotoven čištěním střechy od mechového porostu za použití vyrobených šablon. Realizace murálu zabrala čtyři dny, které zkomplikovalo nepříjemné sychravo a pouhé dva stupně nad nulou. Přitom ještě o dva týdny dřív, kdy se celý projekt plánoval, bylo skoro dvacet stupňů a všechno vypadalo ideálně pro venkovní práci. Nakonec to ale znamenalo pořádné vrstvy oblečení, gumáky, promrzlé ruce a improvizaci přímo na místě. I přesto kolektiv dokázal práci dotáhnout do konce, a to díky předchozí důkladné přípravě a jasně danému postupu. Jakmile byl návrh murálu finálně rozvržen a práce rozdělena, výroba šablon a odstraňování mechu ze střechy proudem vody pro dosažení výsledného obrazce už probíhaly plynule. „Fyzická část práce je ve výsledku jednodušší než samotné přemýšlení nad konceptem. Poté, co bylo jasné, jak má murál vypadat, se jen stačilo pustit do realizace, na níž se už nedá moc co pokazit,“ sdílí Filip. Celkově vzniklo šest typů šablon, které kolektiv různě kombinoval. Dominantním prvkem byly čtverce; celkem jich bylo 170 uspořádaných v mřížce 17 × 10.

Darkroom místo Lightroomu

Velkoformátová fotografie murálu vystavená ve Vitrínách byla pořízena na infračervený film a ručně zvětšena ve zdejší fotokomoře, ve kterou kolektiv postupně proměnil původně prázdnou místnost. Zvětšená fotografie tak není jen fyzickým výstupem v podobě analogového artefaktu, ale reprezentuje samotnou komunitní aktivitu kolektivu OPĚT. Vybavení „dílny“, jak jeden z členů místnost pojmenovává, bylo náročné sehnat, například zvětšovací zařízení asi z poloviny 90. let bylo nutné svépomocí dopravit z Německa.

„Pro mě v komoře práce spíš začíná. Při fotografování zachytím námět a ten přepracuju podle toho, co potřebuju zdůraznit,“ popisuje svůj přístup k analogovému zpracování fotografie Josef. „Jeden tisk může trvat klidně i dvě hodiny. Jen samotné praní ve vodě, aby se z fotky dostala veškerá chemie, zabere třeba půl hodiny. Celý proces probíhá v červeném světle a vyžaduje velkou přesnost. Papír se musí pečlivě zarovnat pod zvětšovák, pak následuje samotná expozice – ta trvá jen chvilku, maximálně minutu, ale vše okolo je zdlouhavé a náročné. Předchází tomu i několik zkušebních pokusů. Víš, že určitá místa na fotce chceš mít tmavší nebo světlejší, ale protože je fotografický papír drahý, musíš nejdřív testovat na menších výřezech. Na základě toho si pak vybereš, co ti sedí. Někdy třeba záměrně ztmavím určitou část nebo se odchýlím od „správné“ expozice – tady třeba o 0,2 expozičního stupně – ale líbí se mi to tak, tak to vyberu jako finální verzi. Baví mě, že mi finální produkt projde opravdu rukama,“ vysvětluje Josef zapáleně proces samotného vyvolávání, který považuje za jádro své fotografické práce.

Do širšího okolí byly také rozeslány pohlednice se zmíněnou fotografií murálu. Některé putovaly do schránek v okolních panelácích, jiné směřovaly k přátelům a do galerií. V sázce byla na začátku i jiná verze pohlednicové „kampaně“: „Druhá možnost byl útok na developera, což jsme hodně zvažovali. Každá pohlednice by byl formulář stížnosti, který člověk může vyplnit a poslat CPI [CPI Rea-lity, která projevila zájem o přestavbu komplexu, pozn. red.], čímž bychom jim tak stížnostmi zaplavili schránku. Kdybychom byli takhle provokativní, mohlo by to ale to místo dost odnést, takže vyhrála cesta pozitivní motivace,“ upřesňuje Šimon.

Bzukot na sídláku

Poslední březnový víkend zorganizovala skupina komunitní den, jehož cílem bylo podpořit vznik místního společenství. Bylo by utopické věřit v náhlý vznik komunity, a tak kolektiv spolu s organizátory z úlu volí program zaměřený na přirozené formy setkávání a spolupráce, které spočívají na principu nenásilnosti a repetice. Kolektiv přizval svou kamarádku, která uspořádala keramický workshop, během kterého si účastníci mohli vyzkoušet glazování na mokrou hlínu. Vzniklé objekty byly následně vypáleny a jejich autoři si je mohou vyzvednout zpětně – i tímto způsobem se tak trochu lišácky podporuje opakovaný návrat na místo a navazování vztahu s ním.

Součástí komunitního dne bylo také čištění okolí, natírání zábradlí, posezení u ohně a společný oběd. Ten měl charakter komunitního stolu, což vedlo k navazování rozhovorů mezi navzájem si cizími lidmi a vytvořilo příležitost pro nové kontakty. Zmíněné činnosti komunitního dne zasahovaly i do prostoru mimo dvůr, tedy na místa, kde je bylo možné zaznamenat i při bezděčném projití kolem. Záměrem bylo ukázat, že kulturní a společenské dění může probíhat přímo v místě, kde lidé bydlí, a že mají možnost se do něj zapojit podle vlastních možností a tempa. „Já si myslím, že se musí stát taková věc x-krát, aby si člověk, který prošel čtyřikrát okolo, popáté řekl: „Tak jo, tak já se tady zastavím,“ říká Josef. „Zároveň lidi chodili kolem a koukali, co se děje. Někteří třeba i trochu interagovali, což je super,“ doplňuje Filip.

Jednotlivé části projektu Jak docílit vyššího výnosu medu? jsou hluboce protkány s ďáblickým sídlištěm a jeho kulturním centrem: úlem. Ačkoliv místní komunita není velká, cíl je jasný: vzbudit zájem, přivést lidi k místu a ukázat, že úl může být i nadále živým organismem, který posílá pohledy, oťukává sousedy, kde se tvoří, instaluje, opravuje, uklízí, pečuje, pracuje, komunikuje, jí, hraje a baví se. A snad ještě živější než doposud.