Antropologický festival očima organizátorek

Antropofest byl geograficky a národnostně velmi pestrým filmovým festivalem. Kromě zahraničních snímků obsahoval blok dokumentů o českých krajanech žijících v Srbsku a v moldavské Goluboie. Antropofestu, golubojským Čechům, ale i obecnému pohledu na antropologii je věnován rozhovor s organizátorkami festivalu a režisérkami filmu Goluboie Štěpánkou Plachou a Michaelou Píšovou.

Antropologický film se vyvinul z dokumentárního a etnografického filmu. V čem se etnografický a antropologický film liší?

ŠP: Součástí antropologického filmu by měl být tzv. emický pohled, tedy pohled na skupinu z jejího vnitřku. Což bývá patrné ve srovnání s některými dokumentárními snímky, kde se projevuje etnocentrismus a pohled na danou skupinu „shora“. A jak poznamenal host letošního Antropofestu režisér Frode Storaas: „Točím své filmy o lidech z Afriky, abych mohl ukázat, že tito lidé, kteří jsou dnes a denně v masmédiích ukazováni pod tíhou bídy, hladomoru a těžkých nemocí, mohou být i šťastnými, vzdělanými lidmi s dobrým zázemím“.

Jak vidíte obraz vizuální antropologie v budoucnosti?

ŠP: Domnívám se, že budoucnost vizuální antropologie je poměrně růžová. Souvisí to s rozvojem moderních technologíí v zázemí univerzit i u samotného antropologa-filmaře. Přispívá také to, že film jako médium je pro laickou veřejnost příjemnější formou než dvousetstránková kniha.

První ročník festivalu antropologického filmu máte za sebou. Je možné třemi slovy vyjádřit pocity, které z jeho konání máte?

ŠP: Úleva, úspěch, závazek.

Na festivalu bylo promítnuto 19 filmů. Můžete jmenovat filmy, které byste našim čtenářům doporučily ke shlédnutí?

ŠP: Mým favoritem je bezesporu film Antonia Joao Saraivy Gente de Fajas. Zajímavými snímky byly i Roya and Omid a After War, Before Peace nebo snímek mladé slovinské autorky Martiny Hudorovič Life of Roma Women.

MP: Mně se líbil švýcarsko-argentinský film Life in bubbles od Nadine Luchinger, který se zabývá sociální stratifikací v dnešní Argentině. Dále pak Gente de Fajas od portugalského režiséra Antónia J. Saraivy, jenž se festivalu i osobně zúčastnil.

Je možno filmy, které byly promítány na Antropofestu, shlédnout i jinde? Chystáte pokračovaní festivalu a víte již o nějakých filmových lákadlech?

ŠP: Momentálně jednáme o možnosti uspořádat na jaře „Ozvěny Antropofestu“ v Brně a možná i v Plzni. Rozhodně chystáme další ročník Antropofestu. Byli bychom rádi, kdyby festival přispěl k rozvoji vizuální antropologie v Česku. A esa pro příští ročník nebudeme zatím odhalovat. Nechte se překvapit!

Co vás v oblasti Goluboie a u místních obyvatel překvapilo nejvíce?

MP: Překvapilo mě, že i přes těžkou finanční situaci tamějších obyvatel nedocházelo k neustálému naříkání a nadávání, jako je tomu u nás. Výrazný je silný smutek po Sovětském svazu patrný na každém kroku a touha navrátit bývalý režim. Za Sovětů, kdy fungovalo místní vinařské družstvo zaručující stálý příjem, byl pro mnohé život jednodušší.

Jaké komponenty podle vás českou etnickou identitu udržují?

ŠP: Čeští krajané v Goluboie odvozují svoji etnickou identitu od původu svých předků a je pro ně velmi důležité ovládat češtinu. Na snahu o uchovávání identity má také vliv, že čeští krajané žijí ve vesnici s mnoha dalšími etniky – Ukrajinci, Moldavany, Bulhary či Gagauzy. Česká identita je navíc udržována a formována svátky, zvyky, tradicemi, místní dechovkou a aktivitami krajanského spolku „Novohrad“.

Navštívili někteří Goluboiané Česko?

MP: Ano, někteří zde byli za Sovětského svazu na návštěvě, ovšem nyní je to pro ně finančně téměř nemožné. Za zmínku stojí jedna dívka, která studuje již druhým rokem na UK v Praze. Dostává stipendium, myslím, že přes Ministerstvo zahraničních věcí.

Jak bude zaměřen a komu bude věnován váš další film?

ŠP: Přivezly jsme si natočené materiály ze stáže v Baskicku, ale zatím ještě nebyl čas je sestříhat a upravit.