Tušení stínu. Přestože je pro mladšího diváka tento název s větší pravděpodobností až po googlování spojen s knihou Ludvíka Součka, kultovním titulem, který vyšel v sedmdesátých letech minulého století, jedná se i o výstavu Josef Bolfa,která nepředvídatelnost namísto v knize otevírá na ochozu Veletržního paláce.

Autorský rukopis. Jak jej lze definovat? Mnoho umělců po něm prahne jako po pilíři své vlastní autorské identity. Ti, kteří rozpoznatelní nejsou, často obhajují tuto skutečnost jako výhodu a možnost fluidně se v uměleckém vyjadřování pohybovat. Jestli je autorský rukopis důležitý nebo ne je nedořešitelná otázka. V případě děl Josefa Bolfa (* 1971) je ale patrné, že jeho tvorba nese rozpoznatelné litery tvůrčího jazyka a i přesto dokáže prokazatelně znejistit.

Josef Bolf (* 1971)
se narodil v Praze. V letech 1990–1998 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u Jiřího Načeradského, Vladimíra Kokolji a Vladimíra Skrepla. Mezi lety 1996 a 2002 byl společně s Jánem Mančuškou, Janem Šerých a Tomášem Vaňkem členem skupiny Bezhlavý jezdec.



Zkratkami ke vstupním dveřím
Paneláky, trpící děti, bytosti se zvířecími hlavami, noční ulice a prázdná místa. To je několik rozpoznatelných fragmentů, které Bolfovy obrazy utváří a divákovi tak přináší pevnější základ pro čtení příběhů v jeho dílech. V Bolfových pracích je ale pilíř zasazen mnohem hlouběji. Schématické zjednodušení nerozprostírá skutečnou hloubku, které jeho obrazy dávají. Konkrétní motivy jsou zkratkami, vstupními dveřmi, které do dalších vrstev a souvislostí vtáhnou pozorného a citlivého diváka, schopného nechat se těmito mentálními mapami vést.

Takovým způsobem je koncipována i výstava. Přestože její název odkazuje k již zmíněnému literárnímu titulu a záměrně tak asociuje svět určitých nevysvětlitelných momentů nebo nepředvídatelných událostí, nechtěl její kurátor Otto M. Urban ilustrovat knihu, ale ukázat svébytně vytvořený mnohavrstevnatý svět prolínající množství realit, fikce a prostoru pro vlastní imaginaci i interpretaci.

Ve Veletržním paláci je představeno množství nejnovějších děl z tohoto roku zhotovených technikou škrábaných obrazů, ke které se Bolf po více jak deseti letech vrátil. Tvorba ovlivněná filosofií Jodorowského, temnými The Cure i podivností osmdesátých let plní celý ochoz a skrze site-specific malbu koncepci výstavy doplňuje. Několik děl je vystaveno vůbec poprvé, přestože divák může být znejistěn tím, že už je viděl. Pomyslné potvrzení rozpoznatelnosti Bolfova autorského rukopisu tak nabývá konstatování.

Tušené příběhy
Bolfovy příběhy se dají tušit. Nejsou jednoznačně interpretovatelné. Jsou otevřenou možností, ale ne konkrétní definicí. Hledáním, neprotnutím, tápáním, osaměním. Obrazový prostor je prolnutím mnoha vrstev, od kterých se lze odrazit či se do nich ponořit, stejně tak jako prezentace obrazů samotných. Vstup na ochoz Veletržního paláce znejišťuje diváka už od prvního rozhlédnutí se po obrazové krajině a dostává jej do obrazu podobným způsobem, jako se v nich ocitají Bolfovy postavy. Okna zůstala nezatemnělá a zcela záměrně rozšiřují úzkou a předdefinovanou realitu výstavního prostoru dál, s vhledem kamsi do další vrstvy dění přítomného času odehrávajícího se za rámem okna.

Součástí obrazové krajiny je zrcadlová stěna se site-specific malbou, která diváka odráží a nechává jej stát se součástí obrazu. Odráží ale i obrazy samotné.
Komplikovanost Bolfových děl tkví v jejich nejednoznačnosti. Jeho díla nejsou příběhy ohraničené rámem, rám je pomyslnou branou do vrstev zaznamenaného sdělení. Obrazy předkládají osobní výpověď, ale nikoli se záměrem pouhého autobiografického záznamu. Vystavené obrazy, koláže i videa nesou neodmyslitelný odér doby 70. a 80. let, která Bolfa zásadně formovala a kterou lze skrze jeho díla sugestivně nacítit – a přesto obsahují univerzální platnost.

Jsme ve vašem ateliéru v samém centru Prahy. Výhled je do prázdného vnitrobloku. Izolovaný od okolního dění. Tvoří se vám tady dobře?
Jsem takhle spokojený. Je to poprvé, co mám vlastní ateliér. A je to poprvé, co jsem v něm sám. Vždy jsem měl ateliér s dalšími umělci. Po těch pětačtyřiceti letech jsem si dovolil být sám. Mám rád město. Vyrůstal jsem v něm. Vyhovuje mi být izolovaný a zároveň moci vstoupit do normálního fungování. Tady je to hodně izolovaný. A mám to kousek domu.

Jste typ člověka, který potřebuje ve své práci překonávat překážky nebo si cestu usnadňujete?
Hledám nějaký způsob, který mi v té chvíli přijde nějak autentický. Vůči tomu, co zrovna prožívám, co chci, co si představuju, že bych realizoval. Dřív jsem byl pregnantnější. Většinou pracuji v cyklech – každá výstava je trochu projekt. K tomu se pak tak půl, tři čtvrtě roku přibližuji. Dřív jsem pracoval daleko více s lokalitami. Byl jsem pregnantnější v tom, že jsem si věci fotil, ale fotografie se mi už hodně vyčerpala. Tak se to obrátilo a z krajin, které se týkaly reálných míst, jsou spíš věci vnitřnější nebo intimnější.

Svá vnitřní rozpoložení prolínáte na plátna. Připravujete si koncepci nebo tvoříte z okamžiku přítomného momentu?
Nikdy to nemám dopředu úplně vymyšlené. Mám nějakou představu, ale je hodně vágní – je to jenom nějaký nápad. Někdy mě zaujme technologie. A vše se realizuje během té práce, během malby vzniká ta věc. Nejsem schopný si věci definovat dopředu. Vlastně nikdy nevím, jak to dopadne. A myslím, že i to je součást toho, že mě to překvapuje – že mě to vlastně zajímá tím, co se stane a jak se ty věci budou proměňovat.

Není to tedy jen práce, zpracovávání tématu, ale objevování nového. Necháváte se překvapovat, co vám situace přinese. Chodíte se rád sám procházet a přemýšlet?
Vzhledem k rodinné situaci jdu občas pěšky, ale už moc ne. Když mám chvíli čas, tak jsem rád, že se můžu projít. Ale v podstatě nějakým způsobem nemůžu říct, že zavřu dveře tady a skončilo by to. Tady se na práci snažím soustředit. Obecně nejsem moc soustředěný umělec. Rád dělám něco deset minut, pak dělám něco jiného. Často se mi stává, že pracuji na několika věcech najednou. Nebo že se mé obrazy postupně proplétají a spojí se, co jsem začal před třemi měsíci a to pak ještě opravím. Nejsem schopný se izolovat a přestat myslet na to, co se děje kolem. V těch chvílích, kdy maluji, tak jsem soustředěný, pak zase ne a dělám něco jiného. Někdy udělám důležité věci mimoděk. Jen se k tomu vrátím, když už odcházím a třeba zjistím, že je to vlastně dobré nebo něco vznikne v nějaké kresbě. Je to organické. Nejsem moc racionální v tom, jak to pojmout. Někdy se mi stává, že celou výstavu zruším a předělám ji na poslední chvíli. Často odkládám výstavy, protože se mi stane, že to, co jsem si myslel, že bude důležité, se mi prostě nezdá. To, že se té práci věnuji, té malbě, tomu umění, je nějaký status quo. Ale to, jak to dopadne…

Jaký pro vás byl minulý rok? Vnímala jsem ho jako velmi chaotický, plný zádrhelů, rozpojení a paralyzujících období. Máloco šlo hladce a přirozeně.
Vlastně nevím. Taky jsem byl někdy úplně mimo a udělal jsem skvělé věci, v té chvíli důležité. Intenzivní. Takové, na které si vzpomenu. Zase se vracím k práci s voskovou technikou škrabání a shodou náhod jsem objevil nějaké staré obrazy, které byly důležité. A v té době, když to teď zpětně vidím, tak jsem nebyl v žádné velké pohodě – naopak, všechno se permanentně rozpadalo, ale nějak to asi fungovalo a nějak jsem to udělal. V každý chvíli je to prostě nějak jinak. A já jakožto ten umělec na to reaguju. A něco nějak dělám.

Rozpad nemusí být negativní. Je to stav, dynamika, která jde jiným směrem, než kterou by člověk a priori pokládal za pozitivní, ale přitom rozpad vytváří prostor pro něco nového.
Je to začátek té kreace. Toho stvoření.

Je to velmi silná energie. Člověk se jí bojí, protože neví, co přinese. Vystupuje ze své komfortní zóny. Bojí se rozpadu, protože mění, co bylo, vrhá ho na černé plátno. Proč je tohle vaše plátno celé černé?
Dřív jsem používal technologii voskovek, které byly rozvařené a nanesené na plátno a přes to byla vrstva tuše, kterou jsem proškrabával. Teď s tím pracuji jinak. Plátno je pomalované olejovými barvami, do kterých je přidaný vosk. Technologicky je to vyřešenější. To je pak přetřené tuší a do toho negativně vykresluji, vyškrabávám. Často to vymývám. Zároveň se do toho někdy vracím třeba olejovými barvami nebo olejovými pastely. Nějak to dodělávám, upravuji. Teď mi to přijde zajímavé takhle. S touhle technikou jsem vlastně před deseti lety skončil, protože jsem si myslel, že už je vyčerpaná. A teď kdy jsem se věnoval „klasičtější malbě“, tak mě začala zase přitahovat. Měl jsem takovou zvláštní zkušenost s fotografií, kdy jsem se s ní pokoušel pracovat a zjistil jsem, že se tím už nechci zabývat. Mám pocit, že to nejde, přestalo mě to zajímat. Na nějakém obraze jsem něco řešil a myslel jsem si, že s tou fotografií lze soupeřit. Nějak jsem to špatně pochopil. Ale byla to součást nějakého cyklu, tak to bylo trochu jiné.

Mluvil jste o tom, že určitá díla vám v určité životní fázi přišla skvělá. Byla ta díla natolik silná z hlediska zpětné vazby i pro kurátory nebo diváky?
Bylo to obojí. Mám dobrý pocit, když jsem překvapený z toho, co se tam stane. Když vzniknou nějaké vztahy mezi těmi čárami, které něco vytvoří nebo mezi těmi barvami, které vytvoří něco, co jsem úplně neočekával. Když se to někam překlopí, tak si říkám, že je to vlastně dobré. Nebo když mě to překvapí. Občas si říkám – když bych přišel do nějakého města a neznal toho umělce, tak jestli by mě jeho práce zaujala. Když jsem překvapeným divákem, říkám si, že je to pro mě dobré. Když se mi podaří naformulovat něco, co nejsem schopný verbalizovat, co si nejsem schopný vizualizovat. Když mě ta práce dovede někam jinam, než kam bych si představoval.

Josef Bolf: Tušení stínu
Veletržní palác (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
20. 9. 2019—5. 1. 2020