Přestože nesdílíme totožné životní zkušenosti, vypořádáváme se skrze život se zážitky, které mohou mít podobné důsledky. Proces traumatu, reflexe a následné uzdravování jsou společnými prvky ve tvorbě dvou umělkyň, jejichž díla ukazuje výstava Legenda in MeMoriam v pražském Museu Montanelli.


Belle Shafir (* 1953) je multimediální umělkyně, která se narodila v německém Ambergu v židovské rodině a od roku 1972 žije v Jeruzalémě, Cornelia Renz (* 1966) žije a pracuje v Berlíně a Jeruzalémě. Obě umělkyně pojí nejen téma reflexe životních vzpomínek, které ve svých dílech zpracovávají, ale také hledání nového životního směru a přehodnocování starého. Provokativní Cornelie ve svých velkoformátových akrylových deskách poukazuje na feministická i sexistická témata, často ironizuje a svou zkušenou linkou prolíná na dvě spojené desky klasickou vycizelovanou kresbu i futuristické nebo komiksové prvky. Její obrazy předkládají strukturované a kritické myšlení, odkazy k historickým událostem i společenským diskurzům. Žena s červenými rýhami, zafačovaná, zbavovaná vší historie, omytá do krve, aby byla podle představ, dokonalá. Proč věříme v to, v co věříme? Ptá se autorka skrze svá díla, ve kterých se nebojí jednotlivým figurám propůjčovat i svou tvář. Odpovídá ironicky, provokuje i pokřikuje – jsme postproduktem novodobých dějin, nejen výchovy našich rodičů nebo kultury, postmoderny, ale i obětmi poválečných traumat, materiálních extrémů v přebytku nebo naopak nedostatku. Její feministické úsilí a kritické narážky se nebojí ukazovat hořkost nad fašizujícími a nenávistnými tendencemi, které ve společnosti stále převládají. Bodá ironicky, intelektuálně a přímo do černého svými pevnými tahy a složitou kresbou.

Belle Shafir výstavu vyvažuje zcela jiným způsobem. Citlivě a subtilně, zamyšleně, pokorně, objekty i videoartem. Autorka se v tématu zpracovávání vzpomínek vrací ke své rodině. Zpracovává rodinnou sbírku fotografií, v podobě asijského tance butó, kterému se učila a stále od japonských mistrů učí, vyjadřuje v prostoru své vzpomínky a v pomalém tělesném pohybu se snaží obejmout své předky. Jak málo si všímáme blízkých osob a co pociťujeme, když je ztrácíme? Ve svém videu What is the color of your father’ s eyes? upozorňuje právě na znalost svých nejbližších. Dokážeme si vlastně vybavit, jakou barvu očí naši předci měli? Z koňských žíní a japonských deníků vytváří objekty, do starých map aplikuje vizuální prvky a vytváří fikční místa. Subtilnost svého vlastního dětství znázorňuje skrze háčkované koňské žíně, ze kterých vytváří prostorovou instalaci. Původně s nabídkou vstoupit, pro svou křehkost již jen dívat se. Nebo vhlížet? Belle jemností svého tvůrčího sdělování nechává divákovi odkrývat i ty nejkřehčí vzpomínky v bezpečném prostoru, který svou chápavostí a přijetím vytváří. Nesoudí, nekritizuje, chápe.

Obě umělkyně se v komplikovaných prostorách doplňují racionalitou i emocionalitou. Vedou dialog v abstraktní instalaci i konkrétních výpovědích na akrylových deskách. Propojují naší i předešlou generaci a skrze imaginární vzpomínku otevírají dětství snad každého z nás. Otevíráním témat holocaustu i dalších obdobných traumat tak dávají prostor se těmto mezníkům věnovat a zpracovávat je.

Výstavu připravila Dadja Altenburg-Kohl společně s nezávislým kurátorem a kritikem Hagaiem Segevem, který jako historik umění se zkušenostmi s archeologií, architekturou i moderním uměním působící v České republice a Izraeli spolupracuje s řadou muzeí a galerií. Citát Otto Františka Bablera: „Umění je strom, který má kořen v minulosti, kmen v přítomnost a korunu v budoucnosti”, článek uzavírá, výstava Legenda in MeMoriam umění vzpomínat – a vyrovnávat se – otevírá.

Legenda in MeMoriam
Museum Montanelli (Nerudova 2, Praha 1)
24. 10. 2019—23. 2. 2020