Přestože jméno Josefa Sudka přesáhlo nejen oborový kontext a nabylo světového významu, není tento fotograf veřejnosti představen ještě zcela úplně. Ze šuplíku byly vytaženy jeho „fešandy“ – tedy gotické madony a světice, sochy, které vášnivě a dlouho fotografoval.

Záliba v zátiších je pro Josefa Sudka (1896–1976) jednou z charakteristik jasně zřetelných v jeho tvorbě. Zátiší z jeho ateliéru se dostala do povědomí tak výrazně, že jeho jméno v souvislosti s avantgardní evropskou fotografií je v dějinách umění v sekci nejvýznamnější čeští fotografové v období mezi první a druhou světovou válkou navždy otisknuto.

Fotografování uměleckých děl – grafik, architektury, užitého umění, obrazů, ale hlavně soch, bylo Sudkovou profesní náplní. V případě tohoto autora lze ovšem těžko hovořit o dělení jeho činnosti mezi profesionální a osobní v tom smyslu, že by snad k nějakému z těchto žánrů přistupoval méně odpovědně a svědomitě. Možná jen ty fešandy fotografoval s větší vášní.



Fešandy hodné pozornosti
Znovuobjevená část Sudkovy tvorby, která je dosud téměř neznámou podobou jeho fotografické práce, je výsledkem téměř pětiletého výzkumného projektu Ústavu dějin umění AV ČR. Ten inicioval prof. Vojtěch Lahoda (1955–2019) a v podobě výstavy v Domě fotografie a vydané publikace vyústil SUDEK PROJECT v akademicky propracovaný výstup. V rámci výstavy Fešandy ze šuplíků. Sudek a sochy je možné vidět množství fotografií právě soch, ale nejedná se o výstavu pracující pouze s archivem – kurátorky Hana Buddeus a Katarína Mašterová si přizvaly tři současné fotografy, kteří autorským způsobem Sudkovo dílo apropriovali. Alexandra Vajd, Hynek Alt a Jiří Thýn se tak dostali do dialogu s Josefem Sudkem, ale i do prostoru s jeho současníky – Jaromírem Funkem, Drahomírem J. Růžičkou, Janem Štencem, Alexandrem Paulem, Josefem Ehmem, Tiborem Hontym a Františkem Illekem – fotografy, jež jsou na výstavě také zastoupeni.
Výstava je skutečně obsáhlým vhledem do množství negativů a zvětšenin, ale i dokumentů, jako je ten adresovaný Anně Fárové, když v roce 1989 předávala pozůstalost Sudkovy práce o objemu více jak 4500 kusů do fototéky. Nechybí ani negativy na skleněných destičkách, které jsou prezentovány v paneláži v rámci architektonického řešení výstavy. Nutno podotknout, že připraveným – a v případě této výstavy i poučeným – štěstí přeje a tak je třeba pátrat po tlačítku, které skleněné destičky prosvítí. Paneláž totiž není podsvícená defaultně a časový limit, po který světlo destičky prosvětluje, také není příliš dlouhý. Tedy – nebát se a sáhnout! – jak trochu zašifrovaný piktogram ke tlačítku, které je umístěno jen po jednom směru prohlídky, nabádá. (A tedy aktualizuji: Nebát se a sáhnout – a jít po správném směru!)

Sudek komplexní i kompletní
Nutno ale s akcentem opětovně zmínit právě onu publikaci Sudek a sochy editovanou Hanou Buddeus, která na šesti set stranách v perfektním grafickém zpracování Martina Grocha & Tim + Tim představuje množství více jak čtyři sta reprodukcí, pěti odborných esejů i několik medailonků Sudkových nejdůležitějších zákazníků, s nimiž spolupracoval. Růžová obálka knihy s typografií v oranžové barvě vhodně přitahuje čtenářovo oko a svým ztvárněním se řadí do vnímání současného vizuálního stylu, který je při vydávání archivních materiálů tak oblíbeným propojováním. Křídový papír nechává vyznít veškerým profesionálně zpracovaným grafickým podkladům a představuje skutečně oku lahodně všechny publikované reprodukce, kterým neubírá v sazbě ani na tolik nutné vzdušnosti a prostoru. Velkoryse zpracovaná kniha s ohledem a respektem ke zpracovávanému obsahu je vizuálním i intelektuálním exkurzem, který je záhodno umístit do osobní knihovny a těšit se z této papírové fešandy opětovně.


Fešandy ze šuplíků. Sudek a sochy
GHMP – Dům fotografie (Revoluční 5, Praha 1)
23. 6.–27. 9.


Sudek a sochy
Hana Buddeus (ed.)
Ústav dějin umění Akademie věd, 2020, 600 str.