Vojtěch Mašek – režisér a scenárista, jehož poslední film Arvéd ovládl roku 2022 jak Ceny české filmové kritiky, tak i Českého lva, se opět na chvíli přestěhoval do divadla. Ve Studiu hrdinů připravuje svůj nový autorský text Jedlík perel, který zpracovává téma Maškovi vlastní – a to fabulování a fikci. Průzkum lidské mysli Maška fascinuje. Jak snadno lze lidskou fantazii zneužít?

Vojtěch Mašek (* 1977)
je režisér a scenárista, dramaturg a spisovatel, komiksový a divadelní autor. Paralelně se věnuje filmové dramaturgii. Je absolvent katedry scenáristiky FAMU, kde nyní působí jako pedagog. Je mj. spoluautorem filmu Okupace, za kterého v roce 2021 získal cenu České filmové kritiky za nejlepší scénář a také Českého lva za nejlepší scénář. V roce 2022 debutoval na poli celovečerního filmu snímkem Arvéd, u kterého byl také spoluautorem scénáře. Film získal tři Ceny české kritiky za nejlepší film, nejlepší scénář a nejlepší mužský herecký výkon a Českého lva za nejlepší scénář, nejlepší hudbu, nejlepší mužský herecký výkon a nejlepší plakát.





Jako tvůrce máš poměrně dost široký záběr, od filmu přes komiksy, psaní scénářů a textů až k divadlu. Na čem všem v současné době pracuješ?
Kromě představení Jedlík perel mám rozpracované dva filmové scénáře, ale to je vždycky běh na dlouhou trať. Dospěl jsem k názoru, že není dobré pracovat na více věcech najednou a tak se teď snažím nejvíce energie věnovat přípravě divadla.

Po jak dlouhé době je to pro Tebe návrat zpět k divadelnímu formátu?
V roce 2018 byla v Činoherním klubu uvedena moje hra Černý med, kterou jsem spolurežíroval s Ivanou Uhlířovou, která v ní také s Vasilem Fridrichem hrála. Živý kontakt s divadlem však stále udržuji prostřednictvím divadelního sitcomu Jožkalipnikjebožíčlověkaneumílhát!

Co téma Jedlíka perel přináší?
Nejspíš stále ohledávám podobná témata a motivy – průzkum lidské mysli, tenkou hranici mezi zdravým a nezdravým rozumem, psychospirituální krizi a možná
i stylizovanou reflexe současného světa stále více ovlivňovaného přemírou informací a jejich nejasnou věrohodností.

Čím je pro tebe téma konspiračních teorií, psychospirituální krize a hranice zdravého rozumu tak palčivá, že se k němu vracíš?
Zajímá mne i jako člověka, který se zabývá fabulováním a fikcí. Je děsivé a fascinující zároveň, jak se dá fantazie a obrazotvornost využít pro manipulaci s lidmi. Vidím v tom zvláštní paradox.

Získáváš skrze svou tvorbu např. odpovědi na své otázky? Myslím to tak, že se zpracováváním tématu chceš prokousat
k odpovědi, která tě zajímá, oním procesem tvorby?
Vlastně velmi často jsou mé příběhy o hledačích pravdy. Postavách, které hledají odpovědi. A je tedy možné, že jsou tito tazatelé do značné míry obrazy mé touhy a potřeby. Zatím nikdo z nich zcela jasnou odpověď nenašel.

Toto není tvá první spolupráce v prostoru Studia Hrdinů. S kým ses rozhodl na Jedlíkovi perel spolupracovat?
Se Studiem Hrdinů mám dlouhodobě blízký vztah. Společně s Ivanou Uhlířovou a Michalem Kernem jsme zde vytvořili představení Mimo zápis a již několikátou sezonu zde s Džianem Babanem připravujeme nekonečný divadelní cyklus Jožkalipnikjebožíčlověkaneumílhát!. Mám Studio Hrdinů a jeho poetiku rád. Nabídka od Jana Horáka vytvořit autorské představení mi proto přišla velmi lákavá. Podařilo se mi obklopit skvělým týmem. Pokračuji se svými osvědčenými spolupracovníky, jako je hudební skladatel Ondra Mikula (Aid Kid) a kostýmní výtvarnice Františka Králíková a poprvé se pracovně setkávám se scénografickou dvojicí Tabula Rasa, Mikolášem Zikou a Janem Brejchou, se kterými jsme téměř okamžitě nalezli společnou řeč. Citlivou dramaturgickou oporou se stal Jan Horák. A v neposlední řadě mám velkou radost z hereckého obsazení – Terezy Marečkové a Petra Jeništy.

Proč sis do hlavních rolí vybral právě Jeništu a Marečkovou?
Splňují pro mne ideální kombinaci mimořádných herců a přesných typů pro mé dvě postavy hledající autora.

Co všechno tě inspirovalo?
V samém počátku je otázka, jak by vypadal současný Don Quijote a trochu kacířská myšlenka, zda by to nakonec nebyl poblázněný konspirační teoretik. Na tuto tezi se potom organicky nabalovaly další a další nápady a reference, reální konspirátoři a konspirátorky i ti vykonspirovaní v mé hlavě.

Už na samotném vizuálu plakátu k představení je znát tvůj rukopis. Trošku špíny, koláž, humor. Jak plakát vznikal? Co pro tebe vlastně médium „plakátu” znamená? Čím je pro tebe důležitý?
Opravdu jedním z principů, které uplatňuji v komiksech, filmech i divadle, je jistá zbastlenost, překreslenost, dezinterpretace a tyto formální postupy jsou velice často v souladu s obsahem. U Jedlíka perel tomu není jinak. Můj prvotní nápad na plakát domyslel Mikoláš Zika a empaticky ho do ladil a do výsledné podoby dotáhl kmenový a výborný grafik Studia Hrdinů Jan Bouček. Plakát považuji vlastně už za součást představení, v jeho účinku i poselství.

Na plakátu je socha Mojžíše. Proč?
Michelangelova slavná socha Mojžíše je totiž v textu hry zmíněna a v logice uvažování našich hrdinů je odhalena její skutečná podoba.

Není tajemstvím, že je tvé jméno ověnčeno i osmi cenami Muriel v oblasti komiksu. Údajně plánuješ podle Jedlíka perel natočit také film a se Studiem Hrdinů chystáte v jejich edici i knihu.
Snad zatím velice volně přemýšlím o filmové variaci na to pokroucené „quijotovské” téma. Ale opravdu jen obecněa mlhavě. Co se týče vydání textu, tak to skutečně plánujeme v edici SH, ve které už několik původních her inscenovaných ve Studiu Hrdinů vyšlo.

Bude součástí knihy pouze text, nebo můžeme očekávat pestřejší formát s výtvarným přesahem?
Rád bych, aby kniha obsahovala i ilustrace, výtvarné návrhy a několik doprovodných textů. Ještě více teorií a úhlů pohledu.

text: Anna Ribánská