33 sešitů a 33 Juráčků

Letošní vítězná inscenace Cen Alfréda Radoka Zlatá šedesátá budila zvědavost ještě před svou premiérou v brněnské Redutě. Nejen odbornou veřejností byla oceňována snaha zdramatizovat deníkovou látku – totiž paměti scenáristy a režiséra Pavla Juráčka. Málokdo si přitom všimnul, že Deník 1959–1974 už jedno divadelní ztvárnění má – s podtitulem Bláznova kronika jej v Praze uvádí spolek mladých divadelníků Tygr v tísni.

Zkraje je nutné podotknout, že inscenace tvůrčího týmu Viceníková–Mikulášek Zlatá šedesátá (ať už ta původní brněnská nebo přestěhovaná pražská s přidaným …aneb Deník Pavla J.) si všechnu pozornost i ocenění zaslouží. Podařená syntéza originálních režijních nápadů, nadprůměrných hereckých výkonů a pro mě především velmi promyšlené scénografie zaručuje skutečně silný divadelní zážitek. V těchto aspektech jsou inscenační možnosti mladých tvůrců Tygra v tísni, co do zkušeností a patrně i finanční stránky, nesrovnatelné. Polemizovat by bylo možné alespoň o celkové sdělnosti obou dramatizací. I tak ale zůstanou „Brňáci“ o krok napřed.

Není všechno zlato, co se třpytí
V mnoha ohledech jsou si obě inscenace vlastně podobné. Zaujme už název, který v podstatě odkazuje k témuž – titul Zlatá šedesátá stejně jako podtitul Bláznova kronika naznačuje, že se bude referovat o určité epoše. Jak se ukáže po zhlédnutí obou, s ironickým podtextem.

Seškrtat tisícistránkový text na divadelních 90 minut a zachovat přitom smysluplné sdělení není snadná věc. Výpověď Zlatých šedesátých je ale ve výsledku mnohem komplexnější. Pokud se na jeviště přenáší deníková zpověď, nelze se pochopitelně zbavit jejího tvůrce. Ani to není žádoucí. Mikulášek a Viceníková ovšem podávají i svědectví o prostředí a době, byť Juráčkovou optikou. Juráčkova složitá povaha, soukromé i profesní vzestupy a pády přitom nejenže nezůstávají stranou, ale rozpohybovávají sled obrazů, narážek a metafor. Celek je pak velmi dynamický. Oproti tomu režisér Ivo Kristián Kubák a dramaturgyně Marie Nováková se mnohem více soustředí na Juráčkův komplikovaný vnitřní svět. To samozřejmě nevadí, respektive nevadilo by, kdyby nebyl „jejich“ Juráček rozervaný od první do poslední minuty pořád stejně. Navzdory slibnému začátku se tak představení ke svému konci vleče jen velmi pomalu.

Druhé, třetí a čtvrté Já
Za zmínku také stojí, že mnohostrannost Juráčkovy osobnosti zřejmě inspirovala oba tvůrčí tandemy k podobnému způsobu, jak ji vystihnout – vícero herců, přičemž každý představuje trochu jiného Juráčka. Mikulášek ale toto provedení dovedl do důsledku. Inscenaci zcela zbavil dialogu, přesto se všech pět představitelů navzájem doplňuje tak (napomáhá tomu i kostýmní řešení – pět stejných pánských obleků), že divák skutečně vnímá jediného Juráčka – jako ústředního a hlavního protagonistu jednoho smutného života, což naprosto odpovídá žánru deníku. Naproti tomu u Tygra v tísni jsou tři Juráčkova Já propojena tím, že na sebe občas reagují, komentují slova druhého (a třetího). Kubák s Novákovou taky zásadně akcentují ženský prvek (důležité ženy Juráčkova života ztvárňuje Marie Švestková) – v jejich pojetí má tento postup své místo, ale také je další příčinou toho, proč výsledek není tak kompaktní jako u Mikuláška.

Interpersonální kronika
Moje poslední glosa bude směřovat k hudbě. Ve Zlatých šedesátých je integrální součástí celé koncepce – Mikulášek promyšleně pracuje s různými hypertexty (tehdejšími reklamami, útržky Juráčkova díla…) a hudební výběr je také proveden tak, aby skladby a jejich úryvky byly dobovými referencemi. Rovněž v inscenaci Deník 1959–1974 je hudba důležitým komponentem. Odhaduji, že i tím, který na diváka zapůsobí nejintenzivněji. Kubák využil obrovský potenciál a schopnosti talentovaného pianisty Jana Hovorky, jehož vlastní tvorba nejenže dokresluje dění na scéně, ona jej utváří. I tato složka ale postupně ztrácí na intenzitě.

Je trochu škoda, že když Kubák s Novákovou sáhli po tak bohatém materiálu, jakým jsou Juráčkovy deníky, nevytěžili z nich více pro onu „kroniku“. Přese všechny výhrady je ale třeba říci, že byl-li inscenační tým Reduty chválen za odvahu převést na jeviště žánr korespondence či deníku, není fér ignorovat tutéž snahu začínajících tvůrců, kteří se navíc nemohou opřít o zázemí stálé scény. Zvlášť když své zavedené kolegy předběhli. ∞


Pavel Juráček, Dora Viceníková, Jan Mikulášek: Zlatá šedesátá (aneb Deník Pavla J.)
dříve Národní divadlo Brno: Divadlo Reduta, nyní Divadlo Na zábradlí (Anenské nám. 5, Praha 1)
premiéra 5. 4. 2013 (psáno z reprízy v DnZ 20. 1. 2014)
režie a výběr hudby Jan Mikulášek • dramaturgie Dora Viceníková • výprava Marek Cpin

Pavel Juráček: Deník (1959–1974)
Národní filmový archiv
Praha, 2003, 1075 stran