Z Cen Alfréda Radoka letos málem zůstalo jen torzo. Když na něčem velkém spolupracují dva subjekty, zákonitě se objeví rozdílné názory a představy. Umění kompromisu je pak uměním největším.

Od roku 1992 pořádá časopis Svět a divadlo anketu, na jejímž základě Nadační fond cen Alfréda Radoka uděluje českým divadelníkům svá ocenění. V anketě hlasují oslovení relevantní kritici, letos jich bylo osmasedmdesát. A právě toto velké plénum se Nadačnímu fondu nezamlouvalo; ten by rád, aby hlasovalo jen několik pečlivě vybraných kritiků. Zároveň se měly změnit i kategorie, v nichž se ceny udělují, a některé další drobnosti. Můžeme se dohadovat, který způsob hlasování je lepší, demokratičtější, průhlednější a podobně. Jednoznačnou odpověď nejspíš nikdo z nás nedá. Nesmíme se ale bránit debatě a tvrdošíjně si stát za svou „pravdou“, za svým přesvědčením.

V tom pitomém roce…
A právě to nejspíš tak úplně nefungovalo: Nadační fond věděl, že pro letošek už se změny nestihnou, tak chtěl 22. ročník raději úplně zrušit, než aby vše proběhlo ještě podle starého schématu. Oficiálně prý proto, aby se nemuselo nikam spěchat, aby byl čas všechno pěkně divákovi, a hlavně dotčeným kritikům vysvětlit.

Slavnostně by se tak udělovala Cena Alfréda Radoka jen v dramatické části soutěže (za nejlepší původní dramatický text), z inscenační části by zůstala jen anketa v SaDu, ale už bez oficiálních ocenění. Jak se říká, „koza by se nažrala a zelí zůstalo celý“. Jen chudáci divadelníci by se možná proklínali, proč jenom nebyli nejlepší o rok dříve, o rok později. „Já blbec musel být nejlepší divadelní herec zrovna v tom pitomém roce 2013,“ vyprávěl by Karel Dobrý vnoučatům, proč že zrovna on nedostal nejprestižnější českou divadelní cenu své doby.

Nakonec se SaD s Nadačním fondem na začátku letošního roku dohodli a divadelníci si tak mohli své Ceny Alfréda Radoka 2013 převzít 8. března ještě pěkně postaru. „Krize“ ale není zcela zažehnána, o nové podobě cen se chystá velká debata. Můžeme jen doufat, že se ji podaří včas dovést k nějakým smysluplným závěrům.

Vítězem v dobré společnosti
A kdo že si to letos v pražském Studiu Hrdinů svou Cenu Alfréda Radoka převzal? Nejlepší inscenací roku jsou podle hodnotitelů Zlatá šedesátá, která si režisér Jan Mikulášek přinesl z brněnské Reduty do Prahy Na zábradlí. Inscenace hojně skloňovaná, v poslední době mimo jiné také v souvislosti se svým sequelem, Šedými sedmdesátými. Ta jsou totiž podle mnohých relativním zklamáním. Cenu za ženský herecký výkon si odnesla Tereza Vilišová za Amy v Mém romantickém příběhu Divadla Petra Bezruče. Ano, v ostravském Divadle Petra Bezruče. To aby se nezapomínalo, že divadlo není jen záležitost matičky Prahy, ale i jinde vyrůstají kvalitní a sledováníhodné počiny. Mužskou hereckou cenu pak dostal Karel Dobrý za svou roli ve Dni opričníka pražského Studia Hrdinů. Zvítězil v silné konkurenci Vladimíra Javorského (Ferda Plzák v Pařízkově Havlově Zahradní slavnosti) a Miroslava Krobota (Sorin ve Vajdičkově Čechovově Rackovi), ale rozhodně jeho vítězství nikoho nepřekvapilo. Den opričníka je totiž opravdu výjimečná podívaná. Nejlepší původní českou hrou byl vyhlášen Plejtvák Milana Šotka, uvedený pražským Cabaretem Calembour. Že zvítězil ve společnosti Havelkovy–Tománkovy Dechovky a Lagronové hry Z prachu hvězd, mluví o kvalitách hry více než jasně. Cabaret Calembour zaznamenal letos ještě jeden úspěch: jejich herec a textař Jiří Suchý z Tábora obdržel za hru Řečiště zvláštní cenu Českého rozhlasu. Může se tak těšit na inscenaci svého dramatu na Vltavě. Divadlem roku se stala ostravská Komorní scéna Aréna, cenu za scénografii si převzal Martin Chocholoušek za svůj vizuál Drábkova Jedenáctého přikázání v Národním divadle Praha, Emil Viklický si pak odnesl cenu za hudbu ke Kabaretu Shakespeare, uvedenému v pražském studiu Damúza. První místo v dramatické soutěži získal Miloslav Vojtíšek za text Duchovní smrt v Benátkách.

Hamlet nadčasový
V redakci jsme s napětím sledovali zejména „objevitelskou“ kategorii Talent roku, v níž se utkali původně ústecký herec a režisér Marek Němec a Ivo Kristián Kubák, režisér a umělecký vedoucí souboru Tygr v tísni, který na sebe na podzim výrazně upozornil ojedinělým projektem Golem na Štvanici. Cenu si nakonec příznačně odnesl třetí nominovaný – herec Patrik Děrgel ze Švandova divadla. Mladý Hamlet se svou věčnou otázkou o (ne)bytí jako by symbolicky rámoval celý letošní ročník Cen Alfréda Radoka – cen, které neměly být a nakonec přece byly. Jak to bude příště, není ale ještě vůbec jisté. ∞


autoři: Ondra Dominik Horník, Tereza Hýsková