Herec Daniel Červinka svádí boj s duševní nemocí. Čtyři roky byl mimo jeviště, teď se vrací jako hlavní představitel MMXII Zánik domu Usherů. V Celetné, kde měla inscenace premiéru, se uskutečnil i náš rozhovor. Téměř po celou dobu interview se mi díval do očí, působil klidně a smířeně. Opakovaně děkoval svým spolupracovníkům. Nebylo těžké začít si s ním tykat.

Jaké je vrátit se na jeviště po tak dlouhé době?
Složité. Ale jsem šťastný, že mě Petr Lanta (režisér inscenace – pozn. red.) vrátil zpátky. Inscenace se připravovala dlouho, tři roky. Výsledek je stále variabilní. Samozřejmě máme pevný scénář, ale snažím se i o improvizaci. To se mi tady moc nedařilo, tenhle prostor mě semlel.

Jaký jsi s ním měl problém?
Vnitřní. Prali jsme se také s technickými problémy. Měli jsme spousty rekvizit, které jsem nakonec nepoužil. Také nešlo všechno stihnout za hodinu. Snažím se, aby představení nebylo příliš dlouhé; mělo by trvat zhruba 65 minut.

Ale plánované časové vymezení jste dodrželi.
Jenže koncepce hned zpočátku krachla. Podstatné ale je, že se vracíme k Sergeji Fedotovovi a jeho úžasné práci, k Oxaně Smilkové, Viliamu Dočolomanskému a jeho Farmě v jeskyni. To všechno Petr v naší inscenaci v narážkách používá.

Jak jste zkoušeli?
Většinou po telefonu, po mailech, pak bylo intenzivní soustředění, kde jsem se rozložil, onemocněl jsem. Proběhl naprostý rozpad subjektivity. (smích)

Celý proces byl zamýšlen i jako arteterapie. Fungovalo to?
Rozhodně. Pro mě to má nezměrný smysl. Očišťuje mě to.

Nastřádal jsem spoustu lidí, kterým mohu kdykoli zavolat

Inscenovat Zánik domu Usherů byl tvůj nápad?
Ne, Petrův. Já jsem po tom všem velice pokorný herec a odevzdávám se plně do rukou režiséra-teatrologa. Práce probíhala i na bázi jakési telepatie, které jsme se učili se Sergejem Fedotovem.

V čem ti Petr Lanta vyhovuje jako režisér, proč sis vybral zrovna jeho?
On si vybral mě. (smích) Před dvanácti lety si mě vybral právě na workshopu Sergeje Fedotova. Záhy jsme nazkoušeli slavnou inscenaci Svatá Dorota. Tehdy se neuvěřitelně semklo asi třicet lidí; byl v tom jakýsi nádech magie. S Petrem jsme přátelé. Stál při mně v dobách zlých i dobrých, dával mi krásné role, v nichž jsem leccos prožil a ze kterých jsem čerpal sílu. Samozřejmě v tom má prsty i Jindřich Veselý (odborná spolupráce – pozn. red.). Oba mi značně pomohli.

Tvůj osud je skutečně zapracovaný do role, ale nebyla jsem si jistá, zda jsi schopen rozlišit, kde končí Dan a začíná Usher.
Chápu. To budeme ještě dočišťovat, aby byly jasnější kontury. Důležitá je i práce Evelíny Lenky Jirkové (výprava a role Madelaine – pozn. red.) a obou zvukařů. A já se na jevišti skutečně hřeju. Zjišťuji to čím dál tím víc. Dřív jsem na jevišti míval strašný strach, teď se to změnilo.

Cos dělal ty čtyři roky, kdy jsi nehrál?
Byl jsem všude možně. Maloval jsem, psal poezii, povídky, manuálně pracoval. To všechno mi pomáhalo překonat velmi složité krize.

Chceš mluvit o své diagnóze a problémech s ní spojených?
Tyhle problémy jsou teď pod kontrolou; mám vynikající psychiatry a už jsem za ty roky nastřádal velký okruh přátel, kterým mohu kdykoli zavolat. A vždycky se mohu nechat zavřít, zpacifikovat se režimní léčbou. S nemocí jsem se smířil. Dokonce se mi teď líp tvoří texty a hudba. Divadlo beru jako terapii. Hlavně bych se chtěl ubírat tím niterným těžkým hudebním procesem. Zároveň budu hrát, ale ne repertoárově, protože bych to zřejmě nevydržel.

Zažíval jsi v závěru představení katarzi?
Zažíval. To objetí, kdy tam vzadu končíme a jako animus s animou v jungovském smyslu se vznášíme na vlnách Rachmaninovovy hudby, pro mě má velký význam.

Herectví jako naprosté ztotožnění

Čí nápad byla recitace Vysockého na konci představení? Pociťuješ s ním nějakou spojitost?
Nápad to byl Petrův. Jinak Vysockij byl silně závislý, to je jedna společná linka, druhá je Sergej Fedotov, který ho preferoval. Vysockij je pro mě velký vzor. Ztotožnil jsem se s ním natolik, že jsem po Sergejově workshopu na čtrnáct dní onemocněl. Kolegové z českého divadelnictví se obávají těchto prvků, principů, které používá právě Fedotov.

Toho ztotožnění?
Magie. Naprosté ztotožnění. Stát se postavou.

Chtěl bys ještě něco dodat k inscenaci?
Rád bych řekl, že hodně pracuju i s texty Karla Vepřeka a Pavla Zajíčka. (D. Č. v inscenaci zpívá či recituje jejich písně / básně. – pozn. red.) Jsou to mí přátelé a hodně mi pomohli.

Zaujala mě věta, jíž končíš životopis na svém blogu: „Umění v sobě mi dodává sílu přežít v tomhle komplikovaném světě.“
Ano. „Umění v sobě.“ To je Oxana Smilková. Umění v sobě pomáhá člověku.

To je tvoje motto?
Jednoznačně.

Daniel Červinka (*1978)
Je posledním potomkem starého ruského rodu a stejně jako Poeův Roderick Usher se vyrovnává s tíhou a odkazem svých předků. Vystudoval pražskou konzervatoř, obor hudebně-dramatický, studoval herectví na DAMU a moderní tanec v Duncan Centre. Má za sebou angažmá v Hudebním divadle Karlín a v Městském divadle Karlovy Vary, hostoval v několika pražských divadlech včetně ND, dlouhodobě spolupracuje se Společností Dr. Krásy. Velký vliv na něj mělo pracovní setkání se Sergejem Fedotovem a Oxanou Smilkovou. Léčil se ze závislosti na alkoholu, trpí schizoafektivní poruchou.