Kdo by neznal Dostojevského Bratry Karamazovy, jedno z nejvýznamnějších literárních děl ruského realismu? Snad díky jeho nadčasovosti bylo mnohokrát filmově i divadelně adaptováno. Ve Slezském divadle v Opavě se ho tvůrci rozhodli odkrýt skrze známou dramatizaci Evalda Schorma. Je libo trochu šarvátek a nešťastných lidských osudů bořících prkna jeviště? Pokud ano, vítejte.

Byť jde o román starý téměř 140 let, nelze zapřít jeho odkaz i pro současnost. Což mělo vliv i na režisérku Ivetu Ditte Jurčovou. Ta zvolila ve stylu postmoderny dramatizaci Evalda Schorma, kterou ještě poupravila a zaměřila se především na psychologii jednotlivých postav. Inscenace měla premiéru teprve 21. ledna letošního roku. V hlavních rolích Kostas Zerdaloglu (Karamazov), Jakub Stránský (Míťa), Michal Stalmach (Ivan), Michal Valouch (Smerďakov) a Bohdan Slavík (Aljoša).


Co diváka uchvátí hned na první pohled, je dvoupatrová konstrukce rozdělená do čtyř pokojů, kterou vytvořil Tom Ciller. Dolní patro je víceúčelové, jelikož mezi jeho dvěma místnostmi je okno, které pak například ztvárňuje bar, kde se setkávají Grušenka a Míťa. Horní patro má posuvnou svislou stěnu, což napomáhá k vykreslení úzkostí Ivana, který se při těchto duševních stavech nachází v místnosti bez dveří. Nicméně horní prostor také výborně symbolizuje sevřenost života, neboť když v něm herci vystupují, musí si dávat pozor na pád, což je možná pro ně až skličující, ale zároveň žádoucí pro onu hru osudu jejich postav. Celkově vzato, tento způsob zpracování jeviště velmi dobře napomáhá ztvárnění mnoha situací, například i vraždy Karamazova. Navíc dobré osvětlení všech čtyř pokojů umocňuje stísněnou atmosféru, která panuje od začátku až do konce představení.

Byl jeden otec, ten měl tři syny a jednoho levobočka; Ivana – intelektuála a ateistu, Aljošu – duchovního, Dmitrije – rozervance a pak Smerďakova – mazaného sluhu, to ví všichni. Ovšem kdo by čekal, že se vše podřídí charakteru postav, bude překvapen. V režii Ivety Ditte Jurčové nemusí každá postava splňovat všechna kritéria daného typu osobnosti, což divákům naznačují i kostýmy. Například Grušenka, rozervaná koketující mladá žena, nosí podobné šaty jako Kateřina, která naopak v díle sehrává roli počestné ženy. Tudíž vzhled postav nic divákovi neprozrazuje a teprve až s hereckým výkonem je dosaženo účinku, to se zdařilo díky dobrému výběru herců, mezi nimiž exceluje Jakub Stránský jako Míťa. Za úvahu stojí pojetí naivního Aljoši alias Bohdana Slavíka a jeho milé Luisy alias Natálie Kaplové a Natálie Mertové, kdy tyto dvě postavy ztvárňují herci nižšího věku. Což na jednu stranu dobře symbolizuje jejich naivitu a čistotu, avšak na druhou stranu působí nepřirozeně, když si pak tito mladí herci vyznávají na jevišti city.

Podstatnou složku tvoří také zvuk, na kterém se z velké části podílí Roman Slovák j. h. alias stařec Zosima, duchovní učitel Aljoši. Ten stále drží v rukou mikrofon a promlouvá k postavám. Na významu této postavy v ději přidává i kabát s přilepenými texty namířenými k Bohu, které při jeho smrti vysaje vysavač, což lze považovat za dobře vystižený akt směřující k jednomu ze stěžejních témat díla – (ne)existence Boha.

Ovšem výběr hudby, kdy chvíli zaznívá sálem tradiční ruská píseň, kterou krátce vystřídá pop music, narušuje příjemně vykreslený obraz z Ruska namířený k dnešním divákům. I přesto však nelze popřít, že po zhlédnutí představení člověk odchází s mnoha otázkami, které se nedotýkají pouze časů minulých, ale i dneška, například poklesu morálky a víry ve společnosti. ∞


Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Bratři Karamazovi
Slezské divadlo Opava (Horní náměstí 13, Opava)
premiéra 22. 1. • nejbližší reprízy pá 7. 4., po 15. 5. 19:00 • 220 / 170 / 120 Kč