V Brně mají zdramatizovaní Dostojevského Běsi vždycky ohromný úspěch. To město se v tomhle románu prostě vidí. Bylo tomu tak u legendárního Scherhauferova zpracování v Mahenově divadle (1992), bylo tomu tak i u Morávkova provázkovského představení Stavrogin je ďábel (2004). Běsi v Redutě bohužel zabil Roman Sikora. Geniální text zadaptoval pro divadlo s horlivostí sobě vlastní. Ač ho s Dostojevským spojuje vášeň pro radikální sociální myšlenky, bohužel zde platí okřídlené „když dva dělají totéž, není to totéž“.

Talentovaný Martin Čičvák už patnáct let potvrzuje svoje režijní schopnosti. Každá jeho další práce znamená zároveň záruku originálního inscenačního řešení. Jeho cit pro výběr herců i jejich vedení nemá snad v tuzemsku obdoby. V loňském roce ohromil svým pronikavým uvedením Bratrů Karamazových v Činoherním klubu s (za roli starého Karamazova cenou Divadelních novin ověnčeným) Jurajem Kukurou. Po zhlédnutí si už neumím představit, že by někdo zinscenoval tento námět lépe.

Pachuť na jazyku
Stejně tak i v Běsech nachází Čičvák společně s dramaturgem Martinem Kubranem nejspodnější proudy lidské povahy a lidského vědomí. Podpořeni tahouny obsazení v čele s Petrem Bláhou (Petr Verchovenskij), Janem Lepšíkem (Šatov) a Terezou Groszmannovou (Julie Gubernátorová) zábavně i s hořkou pachutí na rtech gradují představení až do truchlivého finále. Právě v tomhle je Čičvákova režie pokaždé tak silná. Žádný text pro něj není dost složitý. Když mluví o samotném zkoušení, zmiňuje strach a nejistotu. Jeho režijní rukopis ale vyzařuje naprostý klid, nadhled a promyšlenost. Pohrává si s paradoxem, fascinuje nekonečnou vynalézavostí.

A to se Boha nebojíte?
Dostojevskému by se ale možná udělalo psychicky nevolno z toho, jak je v Redutě jeho nejtemnější a nejvrstevnatější dílo adaptačně interpretováno. Kdyby byly jeho myšlenky tak zřetelné, nemusel popsat stovky a tisíce stran. Stačila by třeba i jediná propagandistická věta. S komunismem na věčné časy a nikdy jinak? Tak jednoduché to na světě asi nebude. Stejně jako bez kontextu zařazené bezděčné zmínky o imigrantech, muslimech nebo vypálené muslimské čtvrti. Nasolte to tam, ať jsme aktuální. Výsledek působí jako pěst na oko i pro diváka, který se s levicovými názory jinak plně ztotožňuje. Možná ale šlo jen o omyl a Sikora prostě realizačnímu týmu poskytl verzi původně určenou dětskému Divadlu Polárka.

Scéna hoří
Navštívit tuhle inscenaci ale stejně stojí za to. Nádherná a funkční scénografie, brilantní herecké výkony a nápaditá režie celek zachraňuje. Tom Ciller divadelní scénografii perfektně rozumí. Zavěšení svítících řetězů ke stropu a herecká hra s nimi (spoutávání Gubernátorky, evokovaná společná práce lidí ze statku, skrývání Líziných rozpaků, hořící město) představuje ty nejkouzelnější divákovy vizuální vjemy a neomrzí se ani po 160 minutách představení. Využití propadla patří též k nezapomenutelným nástrojům řešení hereckých akcí. Paralel se současným světem si v Běsech každý najde dost a dost. Jak řekl Martin Čičvák: „Doba jde Dostojevskému do náruče.“ Ostatně ani Romanu Sikorovi se nesmí jen křivdit. Vynalezl pro Běsi geniálně krásnou svébytnou řeč, jakési zakoktávání, zběsilou mluvu, plnou šílenství i pochybností. A za to se patří vzdát mu zaslouženou čest a slávu. ∞


Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Roman Sikora, Martin Čičvák: Běsi
Divadlo Reduta (Zelný trh 4, Brno)
premiéra 17. 12. • nejbližší repríza st 20. 1. 19:00