Co to znamená myslet stroboskopicky?
Otázka „kde se člověk cítí skutečně doma?“ se může zdát naprosto banální, ale řekněme si narovinu, kdo z nás si na ni dokáže upřímně odpovědět? Své by o tom mohla vyprávět spisovatelka, publicistka a dokumentaristka Dora Kaprálová, jejíž texty inspirovaly režisérku Kamilu Polívkovou k inscenaci s výstižným názvem Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna uvedené v brněnském Divadle Husa na provázku.
Inscenace z velké části staví na Berlínském zápisníku Dory Kaprálové, který doplňují další autorčiny texty, přičemž režijně-dramaturgický koncept si zakládá zejména na motivu cesty a putování z města B. do města B. (Berlín–Brno), ale rozvíjí také téma každodennosti a svým způsobem i „všedních hrdinů“. K tomu se rafinovaně odkazuje uprostřed jeviště nenápadně pověšená šipka, kterou se nijak nedisponuje. Prostě tam je, protože každý z nás máme nějaký směr, nebo v něj alespoň doufáme. Tento detail tak krásně kontrastuje s dalším vybavením scény, jako je obrovský gauč, hromada stolů, židle a korálkový závěs představující naopak něčí domov a stálost. Právě totiž rezonance mezi stálostí a dynamikou života je to, oč tu běží.
Má každodennost odstín šedi?
Dramaturgyně Viktorie Knotková s Kamilou Polívkovou totiž akcentují dokumentaristický styl Kaprálové v módu observace bez zbytečného hodnocení, jehož prostřednictvím se každý kolemjdoucí míjející se s hlavní postavou – Dorou Kaprálovou – může stát hrdinou, například chlapec toužící rozumět vyhynulé řeči ptáků. Tomu opět přispívá i scéna, respektive civilní kostýmy plné zářivých barev kombinované s pastelovými a šedými odstíny vyskytujícími se napříč prostorem. Pro inscenaci není ani tak důležitá dějová linie, jako právě exprese, okamžiky a vjemy narušující kontinuální logické uvažování, stejně jako tomu je například ve zmíněném Berlínském zápisníku, což autorka výstižně nazývá stroboskopickým myšlením. Samotné představení začíná stand-upem Terezie Maračkové o cestě vlakem do Brna, kterým povedeně rozehrává obyčejně-neobyčejné dobrodružství každodenního života Dory Kaprálové v Berlíně, ale také v Brně. Jednou inscenace připomíná reportáž, jindy báseň. Někdy akce srší energií, někdy pro změnu zpomaluje.
O post Dory Kaprálové se dělí šestice herců (Matouš Benda, Růžena Dvořáková, Milan Holenda, Dušan Hřebíček, Tereza Marečková a Markéta Matulová), která určuje směr a rychlost představení, při čemž každý autorku pojímá originálně. Nejvýraznější je zmíněná Tereza Marečková, jejíž projev doprovází spontaneita a určitá komická lidovost, kterou baví diváky. Ve vší zmatenosti a chaosu se jí daří vypointovat autorčiny historky, které vypráví s důležitostí velkého eposu. Podobně ale s narací pracují i další její kolegové, kterým lidová prostořekost padne téměř na míru, čímž se jim daří vytvořit nejen portrét Dory Kaprálové, ale také Berlína a Brna.
Lidskost, barevnost, hravost, poetično, komika a smysl pro detail představují ingredience, ze kterých z inscenace Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna udělala Kamila Polívková dezert ozvláštňující otupělost diváckých chuťových buněk. Stačí skutečně pozorovat, a i denní rutina může zářit barvami.
Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna
Divadlo Archa (Na poříčí 26, Praha 1)
premiéra čt 16. 11. 2023
nejbližší repríza so 6. 4. a so 20. 4. 2024