Vytváření prostředí k určitému zážitku. Tím je scénografie v pojmu aktuálního jazyka 14. ročníku Pražského Quadriennale. Mezinárodní přehlídka divadla a scénografie se návštěvníkům otevře od 6. do 16. června v prostorách pražského Výstaviště. Jak je současná scénografie vnímána a co přehlídka nabídne, sdělily Markéta Fantová, umělecká ředitelka PQ 2019 a spolukurátorka projektu 36Q°, společně s výkonnou ředitelkou Pavlínou Šulcovou.

PQ se tam vrací po dvanácti letech. Naposledy bylo na pražském Výstavišti v roce 2007. Jak se letošní ročník PQ umělecky promění?
MF: Když se podíváme zpátky, tak zjistíme, že česká scénografie měla obrovskou tradici a skvělé výsledky. Sodja Lotker, předchozí umělecká ředitelka, začala všechno – i na popud Jaroslava Maliny, českého scénografa – rozšiřovat do všech dalších oblastí, aby se nejednalo jen o úzce specializovanou výstavu pro scénografy a divadelníky. To se jí povedlo. PQ narostlo, ale začala se ztrácet identita. První podnět pro nás tedy byl vrátit se zpátky k identitě a definovat, co scénografie v současné době je. Strávila jsem množství času čtením různých záznamů a postřehů lidí, kteří PQ vedli. Vychází z nich, že pohled na scénografii byl definován skutečně v úzké souvislosti s výtvarným uměním – jako jeho součást. Sodja PQ posunula do aktivní roviny v podobě intervencí do veřejného prostoru, setkávání a sociálních i dalších projektů a my už teď říkáme, že scénografie není výtvarné umění, ale umění vytvářet prostředí určené k zážitku. Tohle je ten posun z umělecké stránky. Fragmentům – ať už to jsou kostýmní kresby, modely, videozáznamy světla nebo zvukové záznamy – teď už patří i různé performance a koncepce výstavy se přesouvá od toho vidět, k tomu zároveň i zažít.

Tím tedy vysvětlujete rozdílnost letošního ročníku, spočívající v důrazu na prožitek.
MF: Neexistuje prostor, který by byl absolutně definovatelný. I divadelní prostor je něčím specifický a nový. Rozdílem jsou hlavně konvence – v divadelním prostoru víme, kde budou diváci sedět, co asi udělají, jak se budou chovat. Víme, kam se co pověsí, jak se co bude svítit. Je tam více známých faktorů oproti prostoru neznámému nebo objevenému, kde se spousta věcí musí domýšlet.

Prezentaci současných technologií umožní projekt 36Q°. Co nabídne a jak je koncipovaný?
MF: Když jsem ještě studovala na DAMU, tak mě mrzelo, že světelný designer tady stále nemá titul světelného designera, scénografický tým funguje trochu jinak, zvukový designer tady také nemá titul – je to zvukař. Vnímá se především technická část, nikoli ta umělecká. Projekt 36Q° vznikl v roce 2016 proto, abychom udělali workshop a zároveň ukázali, že scénografie vede k výsledku a výsledek musí být předvedený divákům. Byla to zvukově-světelná instalace a na té jsme si ověřili, že je zájem o technologie, které se v tvorbě prolínají a je třeba pro ně vytvořit prostor. Studenti a mladí designéři se k takové příležitosti dostanou jen obtížně. 36Q° bude v celé Malé sportovní hale. Technologie tam bude zastoupena v širokém spektru: virtuální realita, augmentovaná realita, světla i zvuk. Zároveň zvláštní alternativní elektronika, systémová integrace.

36Q° zahrnuje tři projekty – tím hlavním je instalace Blue Hour, pak Soundspot, kde je médiem zvuk, a Lightspot, kde jím je světlo. Romain Tardy je jedním ze zastřešujících umělců celého projektu. Já a Jan Rolník jsme spolukurátory projektu, tedy usměrňujeme všechny tyto tři složky, aby se mezi sebou propojovaly. S Romainem Tardym spolupracuje dalších osm umělců, z nichž každý vede svoji pracovní skupinu. Ty jsou pak vedeny formou workshopů. Protože se instalace musí napřed v tomto komplikovaném formátu profesionální spolupráce a dílen vytvořit, Blue Hour a celá 36Q° se bude otevírat až 8. června. Je tedy obrovský nátlak na rychlou a kvalitní práci, která musí být předem dobře připravená.

Což vlastně simuluje tlak reálného prostředí.
MF: Přesně tak. A je to ještě náročnější v tom, že tým se předtím nikdy nesetkal a je poměrně velký. S předstihem se řeší jak technické aspekty, tak ty umělecké, jsou zapojeni účastníci pracovních skupin a vytváří se vnitřní obsah instalace. Jejím tématem bude Blue Hour, což je hodina, kdy je světlo trochu zvláštní, stmívá se. Ještě je koncepce rozdělená do čtyř fází dne. Ve scénografii musí být příběh, ale nechtěli jsme příběh psaný, chtěli jsme abstraktní příběh, a tak jsme museli najít nějakou spojnici. Jsou to momenty dne, které jsou svým způsobem specifické – moment probuzení nebo nejhlubší spánek. A každá pracovní skupina jednotlivou fázi rozvíjí.

Snažíme se ukázat, že týmová práce a spolupráce je klíčem ke všemu. Tak tomu ale vždy nebylo – v minulosti byl jeden režisér, jeden scénograf a kolem něho vznikal celý ten prostor, režijní svět. V dnešní době už to tak nejde. Pořád se od nás očekává, že v rámci PQ rozdělíme kostýmní výtvarnictví, scénu, světla a zvuk a že vše bude žít ve škatulkách a návštěvníci z řad profesionálů přijdou a vyberou si jen ten obor, který je nejvíce zajímá. My to tak úmyslně neděláme – ukazujeme týmovou práci, kde vše vzniká najednou. Hranice mezi obory jsou jen abstraktní a je zcela normální, že to, čemu říkáme kostým, je zároveň prvek utvářející scénu, člověk v kostýmu může být objekt a tak dále.

Letošní PQ nabízí v rámci jedenácti dnů na šest set akcí. Kolik se jich dá reálně stihnout, aby divák neodcházel s pocitem kulturní přesycenosti?
MF: Razíme cestu, že každý by si měl vybrat to, co se mu líbí. Každý je kurátorem svého vlastního zážitku. Pro umělce je účast na PQ častokrát natolik zásadní, že jim může výrazně změnit kariéru. Tím pádem je o účast ve všech projektech PQ obrovský zájem, což je na jednu stranu skvělé, na straně druhé se jedná o hodně složitou organizaci. Na začátku jsme si stanovili určitý mezní počet účastníků, které jsme nadstavili, kdyby někdo nemohl přijet. Všechny projekty nám ale spíše narostly.

Chtějí návštěvníci PQ vidět nové technologie a trendy, nebo se jdou podívat na divadlo jiných kultur, z jiných zemí?
PŠ: Snažíme se stírat hranice, nejen mezi jednotlivými výstavními prostory zemí a regionů, ale i v přeneseném smyslu slova. Když chystáme program, nechceme vytvářet kategorie nebo škatulky. Bylo by to sice přehledně nalinkované, ale pro nás je důležité intuitivní poznávání, moment překvapení nebo náhoda. Obecně si myslím, že nejlepší místa člověk najde, když se ztratí.

Už tedy jen návštěva PQ je taková imerzivní zkušenost.
MF: Celá koncepce se pohybuje kolem procesu scénografie, což už v sobě zahrnuje tradici, na kterou se v souvislosti s identitou odvoláváme tím, že jsme použili Trigu jako takový odrazový můstek. Nikoli jako popisnou věc, ale metaforicky: propojení tří sil a mapování procesu scénografie. Používáme tři body procesu: Imaginace, která je zdrojem všech nápadů a snů, všech idejí. Proměny, bez těch to nejde – nápady musí nabýt reálné podoby, ve které divák zážitek skutečně prožije. A pak Reflexe, na kterou se dá koukat zpětně, takové zrcadlo zpátky. Ze samotné scénografie nezůstane vůbec nic. Zůstane model, který může být krásný, dobře slepený, ale bez toho zážitku není ničím. S tím se PQ potýká od samého začátku – vystavuje buď kresby nebo modely a artefakty, ale artefakt nepřenáší zážitek z představení. Chybí emocionální výměna v určitém čase. A ve chvíli, kdy k výměně nedochází, nastává něco zcela jiného – buď obdivování modelu nebo fotografie a zároveň oslavování práce, která je najednou výtvarným objektem. Nastává zmatení, že se předávají ceny za výtvarný objekt, ten už ale nenese původní záměr. To je vždy dilema PQ. Proto se letos soustředíme hlavně na zážitek, abychom upozornili, že stěžejní je právě ten moment mezi divákem a předání určitých emocí tam a zpátky. Divák je zároveň scénografickým elementem.

Ocenění Triga, které komise na PQ uděluje, bude tedy hodnotit průsečík všech těchto tří vrstev.
MF: Přesně tak. Ty tři vrstvy jsou zároveň i generační. Snažíme se být ke všem generacím vstřícní a nenásledovat jen trendy. Trendy vyzvedáváme jiným způsobem: v minulosti se na PQ zvaly na PQ Talks nejvýznamnější osobnosti. Umělci, kteří už byli nejvýše na tom pomyslném scénografickém nebi. Letos jsme hledali ty, kteří jsou jasně na vzestupu. Zajímalo nás také téma porézní hranice. Hranice, které překonáváme buď ve vlastní mysli, v tvorbě, ale i ty mezi jednotlivými zeměmi. I hranice inspirace – jak dalece se můžeme vzájemně inspirovat.

Která ze 79 zúčastněných zemí je nejvzdálenější a mohla by tak návštěvníka zajímat právě tím nečekaným, neočekávaným, co přinese?
PŠ: Mně se líbí rozmanitost. Jednotlivé země jsou si vědomy svých rozdílností. Krása a smysl Pražského Quadriennale jsou právě v tom, že je to tak velká mezinárodní akce, kde je možnost pozitivní konfrontace jednotlivých kultur a zemí. Poprvé se účastní například Kostarika. Každá země má jiné výchozí možnosti – na výstavách se také odráží kulturní politika jednotlivých zemí a možnosti financování. To vše zároveň reflektuje světové politické a společenské dění.

Zahájení PQ bude 5. června na pražském Výstavišti.
MF: Proběhne večer ve 21h a bude probíhat už od vchodu do areálu až ke Křižíkově fontáně. Oproti minulému ročníku bude PQ v celém areálu Výstaviště. Areál bude volně přístupný, zpoplatněné budou jednotlivé výstavy a přednáškové programy. Zahájení budou provázet série performancí. Výstavu si bude možné prohlédnout dlouho do noci. Na letošní ročník přijalo pozvání několik výrazných osobností. Jednou z nich je ilustrátorka Olivia Lomenech Gill, která se proslavila knihou J. K. Rowlingové Fantastická zvířata a kde je najít. Přijede také operní režisér Stefano Poda. Součástí bude i Romain Tardy, který je známý jako zakladatel vizuální umělecké skupiny AntiVJ a je uměleckým vedoucím audiovizuální sekce 36Q°. ∞