„Ach, za starých časů pohodlného zmatku!“ povzdechl si Julian Maynard Smith na Pražském Quadriennale. V rámci letošní multižánrové scénografické přehlídky londýnský umělec a aktivista přednášel jako jeden z hlavních řečníků diskusního programu PQ Talks. V divadle Jatka78 mluvil o proměnách performativní scény a o hranicích mezi uměním a aktivismem.

Julian Maynard Smith se stal všestranným performativním umělcem v 70. letech. Do jeho díla proniká aktivistický proud, který se formoval od 60. let napříč společenskými tématy: sociální nerovnost, válka, technologická revoluce a její vliv na pracovní podmínky a intimní vztahy. A v tom všem „pohodlném zmatku“ vzniká otázka, co s uměním. Do projektů Maynard Smithova uměleckého uskupení Station Opera House bývá zapojeno velké množství dobrovolníků z řad neumělců. Uskupení je známé třeba projektem Dominoes (2009–2014), během něhož byly ve světových metropolích rozmisťovány velké kvádry připomínající stavební díly proslulé dětské hry. Lidé aranžovali jednotlivé bloky domina do budov a městských částí, kam by se kvůli svému sociálnímu statusu běžně nedostali. Společně pak sledovali, jak se stavba postupně hroutí. Efekt prolnutí sociálních vrstev nebyl dlouhodobý, ale moment setkání měl obrovský symbolický význam. V posledním dvacetiletí se Maynard Smith věnoval zejména environmentálním rozvratu a na něj reagujícímu aktivismu. V krátkém rozhovoru pro rádio Vltava si stěžuje: „Pravdou je, že divadlo mě začalo rozčilovat.“ Divadlo klade na člověka limity v podobě konvencí, diváckého očekávání, které je podle něj třeba překračovat. Aktivista balancuje na hraně života a smrti, aby právě na tuto hranu poukázal a vyburcoval lidské aktéry k adekvátní reakci. Obyčejně je však odsouzen jako excentrik. Divák je v prostoru divadla v bezpečí a bezpečí také očekává. Toho se dá podle Maynarda Smithe využít. Na to navazuje otázka, zda umění má být formou aktivismu, případně aktivismus formou umění?

Prázdný kabát, který je možné zaplnit
Maynard Smith popisuje své první setkání s performativním uměním jako setkání s médiem, které umožnilo redefinovat narativitu, jež se s vývojem technologií, s paradigmatem postmodernismu a s příběhy o konci umění a dějin stala obtížnou. Umění je v téhle době podle umělce a aktivisty výzva, „prázdný kabát, který je možné zaplnit“. Jak později varuje filosof Yuval Noah Harari, umělá inteligence bude brzy prostě „kouzlit“ za lidstvo, které tak přijde o veškerou práci. „Pokud chce člověk zůstat ve hře, bude se muset znovu vynalézt – a nikoliv jednou, ale opakovaně.“ V 70. letech Maynard Smith a skupina spolupracovníků vzali apel tehdejší doby a Harariho pozdější obavu vážně. Rozhodli se proto zaměřit uměleckou činnost na fyzikalitu. Nikoliv pouze na tělo jako objekt na scéně, ale na fluidní fyzikální entitu vůbec. Základní osou této entity je gravitace a procesualita. Převrácení konvenční hierarchie divadelní produkce, kdy je proces nadřazen výslednému dílu, se skupina vždy snažila zprostředkovat i diváctvu. Současně proto usiluje o zboření hranic nejen mezi jevištěm a hledištěm, ale i mezi divadelní fikcí a skutečností.

The battle of gravity
Touha učinit umění prostorem skutečnosti nakonec přivedla Maynarda Smithe k vlastní formě uměleckého vyjádření. „Stejně jako minimalismus stavěl proti výrazu konkrétnost, měli bychom proti reprezentaci postavit demonstraci fyzického prostoru, který obývají lidé a další živé bytosti,“ říká Maynard Smith. Jako architekt se soustředil na tělo v prostoru a několik let se věnoval performancím, v nichž byly hlavním scénograficko­‑architektonickým prvkem konstrukce visících kusů nábytku a živých postav. Překonávání gravitace se mu stalo životní vášní. Gravitace je podle něj jádrem veškeré činnosti, jíž se člověk manifestuje. Stala se pro něj prubířským kamenem pravdy o člověku a umění. Skutečnost vzpírat se vlastním limitům je přitom stejně skutečná jako realita gravitačního pole. Neboli realita je tělesná váha a stejně tak to, čemu Maynard Smith říká battle of gravity – boj s gravitací. Programová umělecká práce s gravitací se postupně v Maynard Smithově díle přetavila v aktivistickou činnost. Principy zavěšování, stavby a technologie, které umělec využíval v performancích, nyní vyvíjí jako mechanismy sloužící potřebám aktivistických akcí hnutí Extinction Rebellion. Výjimečnost Maynard Smithova díla spočívá mimo jiné v tom, že originalitu svých uměleckých děl opakuje jako aktivista.

Divadlo jako zbraň?
Hlavním efektem radikalizace umění, jak to ilustroval Maynard Smith na své průřezové přednášce, překvapivě není politizace umění. Umění je vždycky politické a diskuse, zda tomu tak je, či není, bývají liché nebo mělké. Efektem radikalizace je otázka, co je umění samo o sobě. A to právě v okamžiku, kdy zviditelníme jeho politickou (a také etickou) moc. „Může být divadlo prostředkem civilní rezistence?“ ptá se Maynard Smith. A odpovídá si řečnickou otázkou: „Copak někdo čte o tom, že jsme nenávratně překročili planetární limity? Copak není efektivnější se na to dívat? Není divadlo povinno vzít na sebe úlohu civilního aktivisty, protože jeho moc spočívá ve sdíleném okamžiku, který je mocnější než text?“ Podle Maynarda Smithe může nahrazení jazyka řeči jazykem performance vyvolat kýženou vlnu zájmu o problémy, jimž jako společnost čelíme. Potíží i výsadou divadelní performance je to, že lidé na ní reagují extrémně. Buď jí fandí, nebo ji radikálně odmítají. Trik divadla tkví v neopakovatelnosti a neočekávanosti. Pokud tedy originalita byla kdy ceněna jako nejvyšší hodnota uměleckého díla, pak proto, že vyvolává silnou autentickou reakci. Divadlo, případně hudba dovedou vytvořit podmínky pro efemérní jedinečnost sdíleného okamžiku, jelikož jsou to události. Proto je divadelní umění jedinečným prostředkem aktivismu a jako takové si má podle řečníka rozumět. S otázkou, zda můžeme používat divadlo jako zbraň, bychom ale neměli být hotovi jen tak.