Po úspěšné premiéře Kacířských esejů se do Studia Hrdinů vrací režisér Miroslav Bambušek, aby českému divákovi představil život a dílo německého poválečného spisovatele Wolfganga Borcherta. Divadelní hra s názvem Moje říše je z tohoto světa je vhledem do tvorby tohoto polozapomenutého autora. Premiéra je plánovaná na začátek března 2021.

Miroslav Bambušek (* 1975)
je dramatik, divadelní a filmový režisér, který se dlouhodobě věnuje projektům, které vnímají kulturu jako platformu pro politické a sociální reflexe. Patří mezi kmenové režiséry Studia Hrdinů, kde vytvořil například inscenace Pustina a Kacířské eseje. Aktuálně dokončuje svůj první celovečerní hraný film Lidi krve.



Jak bys charakterizoval dílo Wolfganga Borcherta? Čím tě oslovilo a čím je jedinečné?
Není to autor, který by si cucal příběhy nebo prožitky z prstu, on je prožil, měl zásadní zkušenost a přetavil ji do zásadního poznání. Když si z války, z rejdiště smrti, odneseš v sobě zase jenom smrt a nepřestáváš toužit po kráse a po životě a máš v sobě nějaký dar psaní, tak je to obtisk. Je to autor, který napsal své dílo za rok a půl, protože si nemohl pomoct. Měl hodně co říct, jeho zkušenost byla hluboká. Je to autentická osoba a historická postava, německý autor, kterého tady asi skoro nikdo nezná a já ho chci především představit.

V čem je tvá interpretace jeho díla dnes aktuální?
Borchert na smrt nemocen dospívá k poznání, že smrt je v pořádku, že není čeho se bát a že ve smrti je zásadní poznání, které nám schází. On neustále mluví o tom, že svět, který žijeme, není jenom to světlé, co vidíme běžně, ale že má stín, temnou stránku. Mluví o tom, že stín panuje, že světlo se má najít. A že je v pořádku pro to zemřít a aby to mohl vyslovit, vypíše se v podstatě k smrti. Důležitých témat tam je ale samozřejmě hodně. Moje adaptace s názvem Moje říše je z tohoto světa, je vystavená tak, abychom tohoto autora mohli co nejvíce poznat.

Hlavní roli hraje Saša Rašilov, byla to první volba? A proč právě on?
Je to hrozně inteligentní a pracovitý herec, sleduju ho už hrozně dlouho, dvacet pět let asi. Je to motor, zdatný – s obrovskou hereckou škálou. Před dvěma roky jsme se sešli a řekli si, že spolu musíme něco udělat. Klaplo to a já jsem za něj moc rád, on může Borcherta skutečně zpřítomnit.

Borchertovo dílo je plné smrti a bez-východnosti, dá se v tom inscenačně nalézt nějaká lehkost nebo dokonce humor?
Jeho texty jsou plné smrti a bezvýchodnosti a černého svědomí, poznamenané temnou zkušeností, to je začátek. Ale záměrem naší inscenace je ukázat, jak on našel v té temnotě světlo, to pozitivní, to, že zvítězil nad smrtí, že ji přijal, že ji vzal do hry. Dovede s ní být s úsměvem, to je zásadní poznání. Jeho texty obsahují ponor někam úplně jinam. To, co je na nich silné, je, že tě ve své představivosti zavede na místa, která jsou v naší literatuře nebývalá.

Wolfgang Borchert (1921–1947)
patřil k nejznámějším německým poválečným autorům patřícím k tzv. trümmerliteratur. Během svého života se stal známým díky rozhlasovému vysílání svého dramatu, avšak úspěšným byl až po smrti, počínaje divadelním představením hry Venku přede dveřmi den po své smrti v pouhých šestadvaceti letech.



text: Jan Horák