Do divadla třikrát s Kafkou

Není novinkou, že Franz Kafka dnes patří mezi osobnosti, jejichž tvorba pozvolna mizí pod nánosy toho, co se o ní i jejím autorovi řeklo či napsalo. Kafkovský mýtus je zkrátka profláklý. Což mu ovšem nebrání, aby fungoval jako dobrá obchodní značka. Také to je ale stará známá věc. Tak hernajs, má vůbec smysl se tím Kafkou ještě zabývat?

Ať jsou mýty opřádající Kafkovo dílo a osobu zprofanované nebo ne, jako materiál lákají pořád. Třeba právě onou „provařeností“. K dalším kulturním evergreenům pak patří připomínání tvůrců v souvislosti s nejrůznějšími výročími. Překvapením tedy nemůže být, že se na nás v červnu Kafka sype ze všech stran. Devadesát let, které 3. června uplynou od jeho úmrtí, představuje dobrý argument také pro divadelní dramaturgy. Od začátku roku se na repertoáru pražských scén objevily hned tři nové kafkovské inscenace.

Tou nejaktuálnější je adaptace povídky Proměna, již ve Švandově divadle nastudoval Dodo Gombár. Premiéra bohužel připadla až na konec května, a tak si na stránkách červnového Artiklu můžeme připomenout jen dvě starší inscenace – dvojí uchopení kafkovského mýtu v Divadle D21 a v Dejvicích.

Kafka hororový
Minimálně co do nápadu nezůstalo komorní divadélko D21 pozadu za zavedenými kamennými scénami – s všudypřítomností Kafkova odkazu zabojovali tvůrci pod vedením režiséra Jiřího Ondry tak, že si k jevištnímu ztvárnění vybrali jednu z méně známých povídek, Ortel. V první části inscenace se jim podle mého podařilo vypreparovat z „příběhu“ to hlavní – konfrontaci schizofrenního syna s despotickým otcem. Námět se rozhodli interpretovat autobiograficky, respektive spíše skrze Kafkův současný obraz, s oporou ve známém Dopisu otci. Začíná se výjevem rodiny zdeformované vlivem dominantního rodiče a další přibývají – záliba v pornografii a návštěvách nevěstinců, problematizovaná sexualita… Stejně dobře je vystižen absurdní humor, který čtenář v Kafkových prózách spíše tuší, než že by se nahlas smál. (Za hranou bylo pouze vyjádření traumatu z rodinných rituálů skrze znesvěcení košer jídla – želé bitva nefungovala jako vtip, ani nijak jinak, i když se s její prvoplánovostí pracovalo zjevně záměrně.) Vedle černočerných vtípků dokresluje náladu autorská hudba: dojem z četby Ortelu je stále přítomen – divák cítí v temných tónech a obnažených zvucích rozklad, i kytara je jen torzem, stejně jako se rozpadají vztahy a deformuje psychika postav…

Je škoda, že tvůrčí tým neudržel inscenaci v této linii a v druhé části neodolal pokušení převyprávět povídku takřka doslovně. Tam, kde by představení mělo vrcholit, už spíš skomíralo. Při životě jej nakonec udržela hlavně skvělá Ivana Machalová v roli zrůdného otce.

Dílo je smrtelné, autor je živý
Inscenace Dejvického divadla Kafka ’24 pracuje s kafkovským mýtem způsobem, který je v dnešní době ne-li častější, tak minimálně stejně oblíbený jako shromažďování různých, zaručeně pravdivých a nejraději bulvárních informací – Kafku chce ukázat jako „obyčejného člověka“. Takové demytizování ale vede k jedinému: podpoře původních mystifikací nebo rovnou vytváření mýtu nového.

Přesně to se v Dejvicích také stalo. Žádné vyvracení kafkovských senzací, spíše jejich obalení do laskavého hávu. „Obyčejný“ Kafka K. F. Tománka je především útrpný; útrpná je bohužel i celá inscenace. Nakonec z ní osoba spisovatele stejně vystupuje, jak ji známe – chudák umírající na souchotiny s podivným vztahem k ženám, génius toužící po spálení svého díla a psychická oběť despotického otce. Ryšavé vlasy vizuálně (nejspíš schválně) anti-židovského a anti-kafkovského Davida Novotného tuhle podivnou koncepci už nemohou zachránit.

Nezbývá než se těšit, že ve „Švanďáku“ nechají Kafku klidně spočinout a budou se místo něj soustředit na Řehoře Samsu. Přesně to je totiž pieta, jíž bychom si ono devadesáté výročí mohli připomenout – nechme být Franze, jeho rodinu, ženy i přátele a soustřeďme se na trvalý odkaz, který zanechal. Autora nevzkřísíme, oživme dílo. ∞


Franz Kafka: Ortel
Divadlo D21 (Záhřebská 21, Praha 2)
premiéra 28. 3. • psáno z reprízy 5. 5.

Franz Kafka: Proměna
Švandovo divadlo (Štefánikova 57, Praha 5)
premiéra 31. 5. • reprízy 2. 6. a 18. 6.