Učenec doktor Faust a milovník Don Juan. Dva protipóly. Dvě vyhrocené anomálie. A jedna nadpozemsky krásná žena. Naprosto netradiční milostný trojúhelník a taky tak trochu jiná pohádka, v níž je princ stejně zkažený jako zlý čaroděj a konec rozhodně nebude šťastný. To je hra Don Juan a Faust, kterou uvedlo brněnské Divadlo U stolu.

Uvést na společné jeviště jedny z největších archetypů evropské literatury Dona Juana a Fausta napadlo na počátku 19. století německého dramatika Christiana Dietricha Grabbeho, vynikajícího především nihilismem a složitým veršovaným literárním jazykem. A právě velké literární texty zabývající se otázkami smyslu lidského bytí jsou tématem jako stvořeným pro scénu Divadla U stolu. Inscenaci zrežíroval sám zakladatel divadla František Derfler. Do rolí vzdělance Fausta a svůdce Dona Juana pak vybral Jana Kolaříka a Viktora Skálu. Nutno poznamenat, že šlo o nanejvýš šťastný výběr.

Když nic není dost dobré
Dalo by se říci, že název trochu klame. Don Juan a Faust se na jevišti setkají asi třikrát a jejich dialogy nepatří k nejzásadnějším. Celou dobu je ovšem ve vzájemné konfrontaci jejich životní styl a tedy dva možné přístupy k životu. Don Juan je požitkář. Ničím se netrápí, s každým si hraje a jeho život je spíše jen sletem řady milostných epizodek. Touží po pozemských slastech toho nejnižšího ražení. Vládne tělem a vůlí. Na druhé straně je tu Faust, který život věnuje badání a vědeckému poznání. Jeho silou jsou duch a rozum. Jeden tráví život s ženami, druhý s knihami a nakonec oba dochází k prázdnotě své cesty a propadají zklamání z nudy života. Ovšem zatímco Don Juan pokračuje ve volnomyšlenkářském životě a milostných dobrodružstvích, které ničí životy dalších, Faust s nezáživností a neuspokojeností života bojuje povoláním Mefistofela. Ten pro vlastní pobavení zpupnému Faustovi předhazuje krásnou Donnu Annu, kterou má už ale na mušce Don Juan. Souboj o jednu ženu, dceru římského guvernéra, svádí tyto dva protiklady dohromady. Přesněji proti sobě. Faust v Donně Anně hledá další z možných smyslů žití a Annu bláznivě a horečnatě miluje. Don Juan vidí v Anně další dočasný cíl. Jedno je jisté. Oba ji chtějí získat, oba ji musejí mít. Protože oba dva chtějí od života něco více, než čeho jim je dovoleno dosáhnout.


Na vlnách slov
Scéna příběhu svědčí. Potemnělost sklepního divadla a strohost celého aranžmá dodává atmosféře na chtěné melancholičnosti a bezvýchodnosti osudu. Není nutné změnit prostředí, když se v polovině hry přemístí děj ze slunného Říma do honosného paláce na Mont Blancu, kam Faust unesl Annu, aby jí skryl před jejím otcem a hlavně Donem Juanem. Celá hra totiž stojí především na textu. Krásném složitém zveršovaném textu, který často mate zamotaností a zdobností. Nemalý obdiv proto padá na um herců, kteří mimo skvělé mimiky a procítěnosti gest bez přeřeků chrlí složitá souvětí s potřebnou dikcí a důrazem. Z Kolaříkova Fausta jde zprvu strach. Postupně se ale stává karikaturou zoufalého učence, který hledá a nenalézá, a tudíž propadá až komické skepsi. Skálův Don Juan je zase flegmatik, floutek a charismatický milovník, jenž si za pohrdání vším zaslouží spravedlivý trest.

Za zmínku rozhodně stojí i kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové. Naprosto a nerušivě zapadají do jednoduché scény, postavy vypadají jako z jakési barokní frašky. Barevná okruží, límce, načechrané nohavice, vše v jedné barvě, odstínu, bez přílišných příkras, zato s nespornou funkčností. Satiričnost a komediálnost dodává i přehnané líčení postav. Především pak bílé obličeje herců.

Don Juan i Faust dojdou na konci nevyhnutelného osudu, jakkoliv se vzpouzí, jakkoliv se snaží vymanit se z nudného osudu smrtelníka a mít z toho plahočení něco víc. Ponaučení je jasné, že ani jeden extrém není dobrý, že osudu neutečeš a bezohlednost na životní cestě se nevyplácí. Jejich zatracení je nakonec vysvobozením, protože není možné žít za hranicí pravidel a už vůbec ne za hranicí sebe sama a lidskosti. V každém z nás je prý tak trochu Faust a trochu Don Juan. Hlavní je to nepřehnat. ∞


Don Juan a Faust
Divadlo U stolu (Zelný trh 9, Brno)
premiéra 3. 12. 2017 • nejbližší repríza po 26. 2. 20:30



text: Barbora Tichá