Sympatický duet plný nezorganizovaných pohybů, fyzična a dechu. Jak vyjádřit život mileneckého páru, jeho vizí a problémů, ukázali v divadle Ponec Nathan Jardin (BE) a Teresa Noronha Feio (PT) v choreografii Paula Blockmana (AU) a Christine Gouzelis (GR) Psychical Jerks.

Chaotická symbolika
Začínáme mluveným slovem a tmou. Vyslechneme škodolibý příběh o využívání a na scéně se objevují dvě postavy. Dvě postavy, o kterých celý večer bude. Stačí prvních pár minut a myslím, že jsme všichni přesvědčeni, že tanečníci mají neskutečné množství energie a jsou ochotni nám ukázat svou výdrž. Jejich neukočírovatelné a skoro až agresivní pohyby celým tělem připomínají zrychlený film. Jsou symbolické a zároveň naprosto šílené. To ale život bývá.

Tanečníci mají nachystáno mnoho rekvizit, které postupně zapracovávají do náročného těsta celého představení. Začínáme mikrofonem. Místo řečí a zbytečného vysvětlování předvádějí zase jen fyzickou a lidskou stránku sebe samotných. Sálem se rozléhají hlasité dechy a vzdechy. Je to takový dechový dialog, který ale až trochu tahá za uši. Konec. Na řadu přicházejí nevyhnutelná slova. Vyprávění o „lásce na první pohled“, o dni, kdy se potkali. Samozřejmě, že to nebylo nijak poklidné – a ze scény je metalový koncert. Skoky, pády, pot a řev. Prostě klasická romantika.

Po přirozených životních etapách následuje jakýsi zvrat. Plastové ruce figurín, které si tanečníci připevňují na ruce, vypovídají o jakési vyumělkované komerční hře. Snaží se nás a samy sebe přesvědčit o idylické realitě, že „everything is OK“. Nastavené pózy, absurdita celé scény, přetvářka. Těžko říct, zda to je opodstatněné a má to význam v životě dvou mladých. Chaotické to bylo až až. Když chaosu a šílenství máme dost, pár to dotáhne ještě kousek dál. Jsme najednou v bojovém ringu a vzduchem lítá vrzající polystyren. Všude je bílo a prostor plní fyzická síla. Asi proto, že je k přežití v současném světě nezbytná.

Pochop to po svém
Poslední etapou je téma rodičovství. Překvapivě poeticky vyjadřují pohybem vizi a touhu být rodiči. Otázka je, zda bude naplněna. Prolíná se symbol potratu a představa, jaké by to mohlo být, kdyby… Dům, děti a manželský pár. I to se dá vyjádřit tancem. Jak to ale dopadne, se nedozvíme. Je na každém z diváků, jak si to vyloží. Skončí pár šťastně, nebo se bude nezorganizovaně plahočit životem dál?

Když už to vypadá na klidnou pasáž, která by byla nutná alespoň na vydýchání, vždycky to skončí u spleti šíleností a teatrálních tahů tělem. Je to gró celého představení. Tanečníci střídají rekvizity, světlo a postoje. Skoro nikdy nejsou v klidu. Řada scén má čitelnou symboliku, jiné jsou jen velmi těžko uchopitelné racionálně i emocionálně. Což je v pořádku, je to umění. Může to představovat cokoli, ale nikdy ne „nic“. Stále má umělec nevyřčenou povinnost něco sdělit a předat dál. Současné moderní performance dávají divákům svobodu, která je někdy až ošemetná. Každý představení příjme po svém, každý si najde něco jiného. Já v této choreografii vidím složitý život páru, pán vedle mě třeba epileptický záchvat dvou mladých lidí. V tom je ta různorodost a kouzlo. V individualitě. ∞


DOT504: Physical Jerks
PONEC – divadlo pro tanec (Husitská 24a, Praha 3)
premiéra 17. 10. • nejbližší repríza 16. 11. 20:00