Opera Peter Grimes skladatele Benjamina Brittena bere diváky do zachmuřeného rybářského městečka. Překrásná hudba vybízí k empatii vůči vyděděncům a varuje před davovou mentalitou prostřednictvím vypjatých sborových scén. Nová inscenace v Janáčkově divadle formálně dokonale ztvárňuje sociální drama, temnější aspekty lidské povahy však nechává nevyřčené.

Tvorba Benjamina Brittena patří k vrcholu operního repertoáru a je pravidelně uváděna na předních světových pódiích. Český operní provoz britského skladatele postupně objevuje také, před třemi lety Národní divadlo v Praze poprvé uvedlo „námořní“ operu Billy Budd. Letos otevřela sezónu brněnského Janáčkova divadla premiéra Petera Grimese, v Česku inscenovaného teprve potřetí. Poprvé ho přitom brněnská hlavní scéna uvedla již v roce 1947, dva roky po úspěšné londýnské premiéře. I to svědčí o celosvětovém úspěchu opery, která odstartovala Brittenovu hvězdnou kariéru.

Skladatel Jejího Veličenstva
V 19. století ovlivňovaly vývoj evropské hudby především německá, francouzská a italská kulturní oblast. Anglická hudba marně hledala následovníka Henryho Purcella a do skladatelského panteonu se ostrovní národ opět dostal až ve století dvacátém se jmény jako Edward Elgar, Gustav Holst nebo Benjamin Britten. Úspěch Petera Grimese jen pár měsíců po konci války jistě souvisí se specifickou „angličností“ opery o deštivém městečku i skladatele v tvídovém saku. Britten se stal nejoslavovanějším žijícím britským skladatelem a v roce 1953 napsal operu Gloriana pro korunovaci královny Alžběty II.

Alex Ross v knize Zbývá jen hluk vysvětluje zvláštní Brittenovo postavení v začínající studené válce. Skladatelé jako Karlheinz Stockhausen nebo Pierre Boulez důrazně zavrhovali evropskou hudební tradici a rozvíjeli racionalistické metody, které měly eliminovat emocionální působení hudby. Starší hudbu obviňovali z kolaborace s nacistickým režimem, protože dokázala občany „omámit“ a pozastavit jejich kritické myšlení. Také na druhé straně Atlantiku je rozvíjela zcela nová experimentální hudba Johna Cage a newyorské školy. Britten byl naopak skladatelem velmi tradičním. Sice vstřebal modernistické vlivy, ale stejně tak symfonismus Gustava Mahlera. To také odráží identitu poválečné Británie, která sice stála na straně vítězů, přesto se ohlížela po ztracené době impéria. Britten však nepsal pro impérium, ale pro lidi a jejich zatracované emoce: „Chci, aby moje hudba byla lidem k užitku, aby je těšila.“

Ani národní skladatel však nebyl pro studenou válku ideální: byl to socialista, pacifista a homosexuál. Hlavní role svých oper psal pro svého životního partnera, tenoristu Petera Pearse. Vznikaly tak paradoxní situace jako otevření festivalového domu v Aldeburghu za účasti královny v roce 1967. Ve stejném roce byla v Británii homosexualita legalizována, do té doby mohl být „power couple“ hudební kultury za svůj vztah kdykoliv uvězněn. Když Britten o devět let později zemřel, zaslala královna Pearsovi kondolenční telegram, což bylo první oficiální uznání stejnopohlavního svazku v Británii.

Mrtví učedníci
Ani z pohledu queer historie však Brittena nemůžeme považovat za čistě kladnou postavu. Vedle partnerství s Pearsem rozvíjel emocionální vztahy z náctiletými chlapci. Podle dochovaných výpovědí nikdy nedošlo k tělesnému naplnění a tento bulvár by mohl být zapomenut, kdyby sám Britten k problematice neodkazoval ve svých operách. Billy Budd vypráví o okouzlujícím mladíčkovi, o kterého soupeří dva námořníci, na konci života pak zhudebnil Smrt v Benátkách.

Peter Grimes vypráví o samotářském rybáři, kterému za zvláštních okolností umírají učedníci. Britten v libretu rozpracoval báseň George Crabba, ve které je Grimes zlým člověkem, který své pomocníky ubíjí tvrdou prací. V opeře je postavou komplexnější a v rané verzi libreta Britten a Pears pracovali s tím, že své učedníky skutečně miluje. Později to vyškrtli a Grimes se stal „týraným idealistou“, kterého lidé z městečka nechápou. Zápornou postavou je v opeře dav a jednotlivé postavičky z rybářské vesnice. Tyto významy předává především hudba a dramatické scény rozzlobeného sboru. Orchestr komentuje skladatelův postoj k jednotlivým postavám, Grimes a jemu blízcí dostávají smířlivé smyčcové árie, ostatní postavy jsou z orchestřiště spíše zesměšňovány. Když se však zamyslíme nad konáním postav, není v městečku hrdinou vůbec nikdo, a Britten divákům empatii vůči Grimesovi spíše podbízí.

Britten v Brně
Brněnská inscenace v režii a scénografii Davida Radoka a v hudebním nastudování Marka Ivanoviće sleduje rovinu boje jedince proti mase. Významy vytváří rozestavěním davu po minimalistické scéně a emocionální vrcholy patří právě sboru, který se přímo obrací do hlediště. Vůči Grimesovi je inscenace smířlivá, skvělý švédský tenorista Joachim Bäckström hraje nepochopeného jedince, který nedokáže vyjádřit své pocity. Jeho zastánkyně Ellen v překrásném podání Jany Šrejmy Kačírkové působí jako morální arbitr městečka, přestože lze postava pojmout i jako naivní.

Inscenace podmanivě pracuje s počasím, které je v opeře samostatným činitelem. Bouře v lidském nitru se prolíná s přírodním uragánem, který je silnější než všechny figurky městečka. K „mořským mezihrám“, které Britten vydal i jako orchestrální dílo, vytváří pomocí projekcí velmi efektní imerzní zážitek, který však není prvoplánový a slouží příběhu.

Otázku Grimesových chlapců nijak neotevírá, což je pochopitelné tvůrčí rozhodnutí. Inscenace „s názorem“ zatím u nás nejsou obvyklé ani u standardních repertoárových kusů a u zatím neznámého Brittena by mohla potenciální kontroverze udělat více škody než užitku. Velmi kvalitní konzervativnější představení má naopak šanci prosadit uvádění více Brittenových oper a otevření diskuse o komplikovanějších aspektech jeho tvorby.

Benjamin Britten: Peter Grimes
Národní divadlo Brno (Rooseveltova 31, Brno)
premiéra 9. 10. 
nejbližší repríza čt 2. 12.