Romantický příběh nešťastné lásky Marquerity Gautierové a Armanda Duvala vzbuzoval očekávání srdcervoucích citových vzplanutí, bouřlivých emocí, silných zvratů a celkové dynamiky, která narůstá a klesá s vývojem děje. Z detailů nádherných fotografií Ctibora Bachratého na vás dýchá taková jemná úzkost a ladnost, která se však na obrovském jevišti úplně vytratila. Jako by detail říkal o něco více než celkový obraz.

Detail je pro inscenaci Dáma s kamélie­mi důležitým prvkem. Sama chorvatská choreografka a režisérka nového baletu Valentina Turcu o své práci říká, že věnuje velkou pozornost detailům, dramaturgii, hudbě, kostýmům a scéně. V jejím týmu pro tuto inscenaci jsou slovinská esa – scénograf Marco Japelj, výtvarník Alan Hranitelj a světelný designér Alexandar
Čavlek. Hudebního nastudování se s orchestrem Janáčkovy opery ujal dirigent Robert Kružík.

Mikrosvět v dálce
Na první pohled je scéna potemnělá a kostýmy laděné do černé barvy. Jevišti vévodí vysoký prosklený kvádr ze stran zcela otevřený, rozdělený silnými černými rámy vedoucími kolem dvanácti skleněných oken, kterými lze vidět dovnitř. Silné rámy z mnoha úhlů zakrývají tanečníky, kteří v objektu jednají. Zmenšení a přehrazení prostoru, kde se často odehrává kus příběhu, dodává pocit, že je divák příliš daleko a nevidí vše, co se za sklem děje. Čím jsou gesta menší a pohyb jemnější, tím spíš nedolehne jejich význam přes celé jeviště a působí nevýrazně. Posedávání, postávání a další méně výrazné prvky choreografie mohly sloužit jako protiklad k tanečním variacím a dynamičtějším pohybovým sekvencím, ale chvilkové tanečně propracované zvedačky a duety stále nepřinášely tu energii, která je vidět v detailech fotografie. Zblízka zachytí objektiv práci svalů, mimiky, nasvícení, detail kostýmu…, z dálky naše oko vnímá postavu za sklem s nevýrazným projevem. Prosklený kvádr plnil funkci ohraničení pokoje slavné kurtizány a oddělení soukromých pasáží od veřejných. Sklo a tváře do něj často nahlížející upozorňovali na veřejné tajemství, které celá tehdejší společnost dávno věděla a sledovala vývoj zamilované dvojice i vývoj nemoci, kterou si Marquerita procházela.

Kontrastně k černé, co opanovala jeviště, zazářila intenzivní bílá na svítících panelech s fotografiemi dámských těl s bílými kaméliemi. Skrz oslňující světlo nebylo možné se plně soustředit na tanečníky. Jako celkový obraz nebo instalace to v okamžik vypadalo krásně, ale rozpohybovaný příběh mezi tím vším byl docela upozaděný. Když přišlo na řadu jeviště přestavět, někteří tanečníci posunovali jednotlivými objekty a upevňovali je na své místo. Byl to takový malý zmatek, protože nebylo jasné, zda akce nese další význam nebo jen opravdu posunují věcmi. Minimalistická scéna i kostýmy pak neseděly například k detailnímu zpracování scén léčby Marquerity, kdy si lékař nosí dokonce injekci, což není na dálku skoro vidět.

Pohybem do nitra postav
Scény jsou, jednoduše řečeno, dělené na davové, v nichž jeviště zaplní sbor tanečníků, a sóla pro dva hlavní hrdiny. V davových scénách se u každého páru a někdy i jednotlivce odehrávala malá soukromá taneční variace, a tak se všechno hýbalo a šumělo a bylo to roztěkané a zmatené. Asi jako tomu mohlo být v podnicích, kam pánové chodili za dámami. Hodně se polehávalo a posedávalo, občas se strhla nějaká strkanice, všechno jemné, líné a zpomalené. Hlavní hrdinka i její milenec se často v davu ztratili. Na podsvíceném stole se hrály nějaké karty a v těchto okamžicích zase zůstával divák až moc daleko a jen odhadoval, co přesně se děje. Možná měl být tím zmatkem pohlcen a měl se stát jeho součástí.

Valentina Turcu ve své choreografii začleňuje pohyby, jako je chůze nebo běh, a nedává sólistům k dispozici žádné dechberoucí prvky, jako jsou třeba mnohonásobné piruety a několikanásobné skoky. Pracuje především v páru, začleňuje komplikované zvedačky vyjadřující aktuální stav vztahu milenců s minimalistickými pohyby a nuancemi, které promlouvají o tom, co postavy cítí.

Uladzimir Ivanou jako Armand přetváří emočně nabité nitro postavy do pohybu a energie, vede nás svým okouzlením krásnou Marqueritou, touhou po ní, společnými chvílemi i konečným zklamáním jasněji a příměji. Jako by nepotřeboval vyjadřovat více možností najednou, jako tomu je u Marquerity, která má vždy pod povrchem aktuální emoce ještě několik problémů.

Marquerita ztvárněná Klaudií Radačovskou působí jako relativně uvědomělá žena, zamilovaná, avšak ne bláznivě a bezhlavě, co se už možná smířila se svým osudem a chvilkami se nechá unést mladým Armandem. Není šťastná, a dokonce i ve chvílích štěstí se plně neoddá okamžiku. Do hloubky komplikovaná postava své vrstvy neodhaluje divákovi, ale nechává si spoustu pohybem nevyřčeného. Její vývoj není příliš čitelný. Také vše bere s podivnou samozřejmostí, jako by se s ničím nedalo nic dělat. Jediná scéna, kdy poznáme, že Marquarita nerezignuje a nenechá sebou vláčet, je moment, kdy musela napsat Armandovi z donucení dopis, že ho opouští. Jakmile na scéně osaměla, černý prosklený kvádr se hnul směrem dopředu, tlačil ji před sebou, ona opřená a snažící se zastavit tu horu síly, drhla baletními špičkami o podlahu a napínala všechny svaly proti němu. Symbolicky tlačena do něčeho, co nechce, reálně bojovala a byla z ní cítit všechna síla, kterou do toho dávala.

Momentů, kdy se z jednoho minimalistického prvku stala výborná metafora, bylo v představení více. Ještě jedním příkladem může být skupinová choreografie, kdy tanečníci představují ztěžka se nadechující a vydechující tělo. Uprostřed hlavní hrdinka schoulená do sebe a kolem ní mnoho dalších těl v hloučku vytvořily nadechující se masu pomocí jemných synchronizovaných pohybů vzhůru a dolů.

Detail, který výborně vystihl atmosféru a okamžik příběhu, byla stékající voda po proskleném kvádru na samém konci představení, kdy Marquarita osamocena umírá. Kapky tečou po skleněných oknech jako její slzy, slzy zlomeného Armanda a možná spousty dalších.

Všechny jednotlivé složky inscenace Dáma s kaméliemi (choreografie, světlo, scéna, kostýmy, tanec atd.) byly výborně a do detailu propracované. Inscenační tým nesbírá ocenění zadarmo a všechny považuji za výborné profesionály. Z nějakého důvodu se daleko více soustředili na instalování jednotlivostí, které pak v konečném důsledku na fotografiích vypadají skvěle, ale ze 14. řady je všechno malé, nevýrazné nebo zase příliš velké a rušivé. Samotný tanec nepřináší takovou energii a dynamiku, kterou známe. Odečíst z pohybu příběh, charakter postavy, vývoj emocí atd. bylo v minimalismu a detailismu až příliš náročné. Kdyby se z představení udělal záznam, kde vše uvidíme, jako to může vidět například fotograf, zážitek by to byl zcela jiný.

Na začátku představení stojí na scéně květináč s kaméliemi. Pak ho po chvíli odnesou a už nepřinesou. Tak máte stále takový pocit, že něco chybí.

Franz Schubert, Andrej Puškarev,
Valentina Turcu – Dáma s kaméliemi
Národní divadlo Brno (Rooseveltova 1, Brno)
premiéra 6. 3. 2020,
nejbližší reprízy st 22. dubna a po 11. 5. 2020