Kdy jste naposledy vyslechli něčí příběh, aniž byste jej přerušovali, aniž byste vnímali cokoli jiného, pěkně od začátku do konce? Kdy jste se naposledy zcela odevzdali proudu osobního vyprávění a blízkosti druhého tak, že se jeho příběh stal vaším příběhem? Na šílenství je něco velice blízkého. Něco, co vyloudí z každého, kdo mu naslouchá, jeho malé osobní šílenstvíčko. Šílenství v umění je punctum Rolanda Barthese. Brnká na nejskrytější struny lidské vnímavosti. Je šílenství druhého klíčem k poznání sebe sama?


Cizí tělo je hradba. Moje tělo je past. Žalář duše, jak říkal Sokrates. Je zmítáno vášněmi, sužováno bolestmi a nenechává duši klidnou. Stává se, že tělo zraněné a nemocné duši zahubí, zaseje v ní jedovaté rostliny traumat a vzpomínek, které jako plevel postupně zadusí všechno sebezáchovné a léčivé. Hrdinka románu Anny Bolavé Do tmy a stejnojmenného představení, Anna, je takovým tělem. Tělem, které postupně zarůstá trnitými šlahouny skutečnosti. Tělem, které je alergické na skutečnost a nedokáže již jako plot či brnění chránit křehkou duši uvnitř. Utíká se k léčivým bylinám v zahradě, jejich sběr jako by podmiňoval její existenci, o niž válčí s nevyhnutelnou smrtí. Anna mluví navzdory smrti. Slova jsou její zbraně proti ní. Opakuje názvy bylin, doby květu, doby sběru, jako by polykala léky. Ve skutečnosti polyká nebezpečné dávky tramalu a jakási nákaza neznámého původu se z její dlaně dramaticky šíří po celém těle. Neklidná mysl rezignuje na překladatelskou práci, která jí má zajistit živobytí. Jeviště je bitevním polem, na němž zuří válka mezi hromadami stránek textů, jejichž generálem je zarůstající počítač, a absentující přítomností rostlin, jimž velí Anna – nebo ony jí? Jako generál Anna selhává. Své vojáky každé úterý odevzdává jako oběť kapitalistickému velkotrhu. Blíží se úterý – čas výkupu. Čas vážení. Časová konstanta představující jediný prvek řádu v rozpadu jednoho života. Tělo je součástí kapitálové dynamiky. A my víme, že Anna nakonec bude muset obětovat své tělo na oltáři normality.

Svár slova s tělem
Práce s opakováním a kruhovostí scénografickou, slovní i pohybovou vysvětluje nemožnost jakéhokoli vývoje. Jediné, co se mění, respektive stupňuje, je intenzita hrdinčina šílenství. Pro diváka by mohlo toto šílenství sloužit jako destilát šílenství vlastního. Na druhou stranu se představitelka Anny často obrací k divákovi a navazuje s ním intenzivní oční kontakt, dostává se k němu poměrně blízko, čímž stvrzuje dualitu já a ty, herečka a divák. Tato hranice se pak stává nepřekročitelnou a částečně znemožňuje identifikaci v šílenství právě pro silně působící a akcentovanou tělesnost – fyzickou blízkost hereččina těla. Pak se Anna stává spíše jakýmsi zvířátkem v kleci, které sledujeme v jeho přirozeném prostředí.
Román Anny Bolavé uvězňuje čtenáře v mysli hrdinky. Hrdinčin naléhavý proud vědomí znemožňuje jiný kontakt s okolím než skrze její šílenství – šílenství jazyka. V případě představení Do tmy díky expresivní formě hereččiných pohybů a celkové konfiguraci její pozice vůči divákovi přestává být příběh hrdinky důležitý. Mnohem důležitější je zprostředkování její niternosti, která je paradoxně dostupná právě skrze emoční zážitek z představitelčina tělesného projevu.
Na druhou stranu je nutno říct, že i slova se v představení domáhají pozornosti a úspěšně ji k sobě stahují, jako by to byla ona sama, co cítíme jako bolest. Skoro se zdá, jako by hrdinčino vypadávání vlasů nějak souviselo s čím dál horlivějším a divočejším proudem slov. Jako by se vědomí chtělo cele vetknout do řeči, aniž by to hrdinka mohla kontrolovat. V tomto sváru slova s tělem se s výjimečnou intenzitou přenáší hereččin prožitek na diváka.

Divadlo není jeviště
Do jaké míry sehrává svou roli v celkovém vyznění představení místo, v němž se odehrává? Ne vždy se tato otázka vnucuje, ale v případě představení Do tmy zcela jistě ano. Odmyslíme-li scénografii, ve většině případech nám zůstane černá univerzalita jevištního kukátka, případně studia. Umělec ale od jisté doby vždy již bude stát před otázkou, zda mu tato černá univerzalita stačí. A vybere-li si místo, které je nějak konkrétní, jedinečné, výjimečné, pak před ním vyvstane celé množství otázek. Jak nalézt symbiózu mezi místem a uměleckým projevem? Je tato symbióza žádoucí, nebo má jít o vztah jiného typu? Jakým způsobem ho místo limituje? Co od toho místa požaduje?
Hala Skleněnka patřící k divadlu Jatka78 není jen jevištěm. Déšť bubnující na neviditelnou střechu haly jako by bušil do spánků samotné protagonistky a skrze ni do spánků diváka. Svit měsíce umocňuje emoční zážitek ze společného táboráku, který zajišťuje první katarzi – tu divákovu. Hrdinčino šílenství je náhle něco blízkého a sdíleného. Teprve zde, pod hvězdami a s pohledem do praskající žluté záře, její hlas utichá a v jakési pietě nechává diváka uznat šílenství jako svého druha. Jsou to vlastní emoce, co má moc rozkrývat významy. Druhá katarze už patří hrdince samotné.

Anna se stává prostorem. Tak jako Annino vědomí zcela zaplnilo čtenářovu představivost, zaplnila představitelka Anny celý prostor Skleněnky. Nakonec se nabízí ještě jedna otázka. Je herečka determinována jevištěm, z něhož ji diváci nejlépe znají, v tomto případě jevištěm Národního divadla? Do jaké míry tvoří identitu herce jeho domovská scéna – nejen jako značka, ale jako prostor sám? Magdalena Borová svým (nejen hereckým) výkonem jakoukoli jednoznačnou odpověď s přehledem zpochybňuje.

Do tmy
Jatka 78, hala Skleněnka (Jateční 1530, Praha 7)
premiéra po 14. 9.
nejbližší repríza pá 5. 11.