Krásy slovenské krajiny, okouzlující taneční prvky a roztroušené kousky lidského života. Pokud čekáte typický taneční film, v Tanci medzi črepinami se ho nedočkáte. Stanete se však součástí dynamického slovenského folklóru, kulturního dědictví a žánrově netradiční formy zpracování, které vám přinesou téměř „divadelní“ zážitek.

Námět díla vznikl v roce 2006, kdy autor Marek Ťapák zkomponoval komornější divadelní adaptaci. Tou chtěl vzdát hold svému otci Martinu Ťapákovi, který celý život věnoval tanci a působil jako choreograf, herec a režisér. Idea udělat z dramatu hraný film se spojuje se jménem dokumentaristy Pavlem Barabášem. Herec Marek Ťapák poprvé okusil režisérskou stoličku a vystavěl hudebně taneční dílo, kterým navázal na tvorbu starších režisérů, jakým je i jeho otec. V průběhu natáčení vznikl nápad obnovit prvotní divadelní představení a obohatit ho o filmové obrazy, to vše ve spolupráci se slovenským folklórním souborem SĽUK. Přešlo se tak zpět na pódium a zrenovované drama mělo premiéru ve stejném čase jako samotný film.

Láska i bolest. Bytí
Příběh nese autobiografické rysy. Autorovi je lidový tanec blízký, sám tancoval v souboru Lúčnica, což dokazuje svými kroky a nezkrotnou taneční energií před kamerou. Režisér je totiž zároveň i hlavním hrdinou filmu a spolu s Annou Javorkovou, která představuje jeho matku, jsou ve snímku jedinými herci. Všichni ostatní protagonisté jsou tanečníci z různých folklórních skupin. Děj se skládá z více životních příběhů – střepin, které se různě časově prolínají. Je dotvářen zhmotnělými představami, sny a vzpomínkami hlavní postavy. Lidské emoce jsou velkolepě vyjádřeny tancem. O bravurní směs choreografických prvků se postarali Ervin Varga a Bibiana Lanczová. Z tanců je cítit, co hrdinové prožívají, jak s čím bojují, co je ničí a co spaluje. Krásně ztvárněna je hlavně milostná scéna, kde je jakýkoli explicitní akt nahrazen tancem, ze kterého je cítit divoká vášeň. I když svléknutí tanečnic na konci scény si autor mohl odpustit. Mezi energickými tanci jsou slyšet monology hlavního hrdiny a dialogy, jejichž autorem je Daniel Hevier. Krásné, poetické myšlenky a úvahy o životě ale působí místy trochu pateticky a nudně, a pokud se na ně silně nesoustředíte, i zbytečně. Velkým překvapením je pro mě hudba, jejímiž tvůrci jsou Tono Popovič, Samo Smetana, Stano Palúch a jiní. Hudební složku tvoří trochu expresivní goralské (gorali – etnografická skupina typická svým nářečím a valašskými vlivy na lidovou kulturu), rumunské, maďarské a moravské rytmy. I když oceňuji nevšední variabilní výběr jednotlivých písní, některé občas působí až moc zdlouhavě a monotónně, jako například u obrazu v kavárně. V téhle scéně Mariana, láska hlavního hrdiny, hází minci do jukeboxu a následně tančí se třemi muži v rytmu tanga. V této scéně se režisér jakoby násilím snažil vsunout folklórní variace do moderního světa. Podle mého názoru se to ale do konceptu s obsahem tradičního folklóru nehodí. Pokud někdo miluje lidový tanec, miluje ho takový, jaký je – tradiční, veselý, plný vášně, naplněný lidovou moudrostí a kulturním dědictvím, s kroji, copy a tradiční obuví. Některé věci prostě netřeba násilím modernizovat.

Film nebo filmové střepy?!
Filmová narace v Tanci medzi črepinami není vůbec běžná. Divák může mít trochu chaotický pocit z děje, protože se nejedná o souvislý tok událostí. Přeskakující scény nebo smrt ve více obrazech způsobují poněkud zmatek. Struktura tedy není ucelená a jednotlivé sekvence jsou pro hraný film nedokonale propojené. Je to shluk střepů, který nevytváří ucelenou mozaiku, a obávám se, že divákovi, který nemá silný vztah k folklóru, nic neřekne. Prvotní koncept je přece jen divadelní, a proto rozlousknout pravou myšlenku dějové linie může být malinko náročné. Umím si ale představit, že tato forma obsahu lépe působí ve vzpomínaném divadelním představení.

Nádherná scenérie krajiny i tradiční lidový interiér jsou překrásným prvkem, který do takového žánru určitě patří. Střepinou v oku tedy toto dílo rozhodně není. Některé scény ve mně zanechaly silný dojem. Dopomohla k tomu opravdu krásná kamera, prostřednictvím které divák poznává krásy slovenské přírody, jakož i dynamika střihu, která působí vskutku dokonale. Nápadité taneční scény ve vodě u vodopádu či při práci se dřevem pro mne byly ty nejkrásnější, nenechaly mě jenom tak sedět. Také scéna, kde Marek Ťapák tančí v holé místnosti s Bibianou Lanczovou, je určitě jednou z nejlepších.

Tenhle příběh má silnou výpovědní hodnotu. V mém „filmovém světě“ má dílo určitě místo, akorát mě trochu mrzí, že navzdory kořenům a krásnému nápadu Marka Ťapáka se z filmu nestalo a asi už ani nestane kulturní dědictví takových kvalit, jako byly například starší snímky jako Rodná zem (Jozef Mach, 1953), Kubo (Martin Ťapák, 1965) či Rok na dedine (Martin Ťapák, Karol L. Zachar, 1967). Je to ale něco nového, co ve slovenské kinematografii chybělo.

Tanec je krásný projev, kterým se dá povědět všechno, co cítíte. Předpokládám, že Marek Ťapák také vyjádřil všechno, co chtěl, a moc oceňuji, že se snažil všem připomenout již pomalu zapomenutý žánr. Doufejme, že to nebylo poslední dílo takovéto formy a že to příště bude o něco dokonalejší.