Umělecké zpracování témat nedávné historie potřebuje česká kultura pořád jako sůl. Nepovrchní, živé a promyšlené – ne jen další tupé uchopování a přežvykování atributů nebo událostí, kterým jsme přisoudili status dobově emblematických. V tomto ohledu mě začínají česká divadelní jeviště těšit. Psala jsem už několikrát o úspěšných hledačských pokusech Jiřího Havelky a mimořádně dobře si podle mě počíná také nový tvůrčí tým Divadla Na zábradlí.

Popravdě mě jako diváka porevoluční generace už nezajímá boření starých mýtů a tvorba nových. Omrzely mě vzpomínky pořád těch stejných pamětníků, z nichž mnozí žijí poslední čtvrtstoletí jen z toho, že jsou pamětníky. Potřeba nápravy křivd z časů minulých postupně ztratila svůj etický rozměr a stala se zaběhlou cestou, jak se vyrovnávat (jakkoli se mi toto nadužívané slovo příčí) s nedávnou nacistickou i komunistickou etapou českých dějin. Tendence ústící k novému glorifikování a černobílému vidění světa, kde „Bůh dobrým vše vzal a zlým přál sluch“ (úvodní píseň k seriálu Zdivočelá země, který zmiňované časové období pokrýval), měly za přirozený následek módní a líbivou retro vlnu s pochybným morálním podtextem „vždyť jsme v tom všichni spolu a nikdo si nežil zvlášť špatně“ a „ono nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř“. Zdá se mi, že toto zdánlivě nevinné vzpomínání na staré dobré časy konečně vyvolalo kýženou reakci. Vyvstává potřeba nacházet neotřelá nosná témata i nový způsob, jak se k nim postavit a jak je ztvárnit. Co se divadla týče, právě Jan Mikulášek a Dora Viceníková v DNz zdárně polemizují s oběma přístupy, které výše označuji za nedostatečné. Nedostatečné hlavně pro dnešní dobu a diváka.

Tenký led a hozená rukavice
Už Zlatá šedesátá se svým ironickým názvem ušklíbají nad nostalgickým retro směrem, který v posledních letech ovládl českou, především populární, kulturu. U nich ale tvůrčí tým DNz do značné míry vsadil na silnou předlohu, jíž je Deník Pavla Juráčka. Tím nechci inscenaci upírat umělecké kvality, jen myslím, že autorskými Šedými sedmdesátými se Viceníková a Mikulášek pustili na mnohem tenčí led. A recenzenti jim nezapomněli dát najevo, kde všude jim praská a kde už se probořil. Často při tom nezůstává u divadla – kritiku nejvíc dráždí část pojednávající o Olze Hepnarové, ženě, která v roce 1973 zabila osm lidí, když úmyslně vjela nákladním autem na tramvajový ostrůvek. Kontroverzi a jí vyvolanou diskusi ale považuji u historicko-politických her za cennější, než by bylo jednoznačně kladné přijetí.

Kam slova nemůžou
Článků o Šedých sedmdesátých vyšla od listopadové premiéry celá řada, přesto se sluší připomenout k inscenaci alespoň základní fakta. V první řadě to, že je věrná svému podtitulu Husákovo ticho – osm herců se s rolemi zkarikovaných normalizačních postaviček vypořádává bez řečí. Jejich absurdně humorná pantomima jde od jemně ironických gest až po satirické obrazy zvrácené erotiky – úsměv na rtech spíš tuhne. V pozadí groteskních scének totiž vidíme šedou uniformitu, strach z jinakosti vlastní i cizí, vzájemné omezování, šmírování, podlejzání, potlačování osobních tužeb, lhostejnost, otupělost… Scénický minimalismus a zároveň vysoká metaforičnost otevírají široký prostor pro vlastní interpretaci každému divákovi, ať už dobovému svědku nebo člověku více či méně poučenému. I pro nás, kteří jsme mnohem pozdějšími než Husákovými dětmi, si inscenace drží vysokou uměleckou hodnotu.

Zmýlená neplatí
Nejen výtvarně nejpůsobivější je přitom jediná mluvní pasáž – monolog Olgy Hepnarové. Mezi čtyřmi bílými stěnami stojí černě oděná Magdaléna Sidonová a syčí bolestně nenávistné věty z výpovědí vražedkyně: formovala ji zvrácená společnost, společnost z ní udělala citového mrzáka a všichni členové této prohnilé společnosti si zaslouží smrt… V programu nenápadné srovnání činu Hepnarové s obětí Jana Palacha (slovy Vratislava Effenbergra), pár dojemných poznámek Jana Mikuláška o dramatickém činu plném bolesti – a skandál je na světě… Vsunutí osudu Olgy Hepnarové přitom není žádným pomýleným výkřikem do Husákova ticha, ale vyhrocenou ukázkou jednoho ze způsobů, jimiž se vztahujeme k minulým událostem. Ilustruje nám, jak ošidné je předhodit libovolnou osobnost jako ikonu doby, jak jednoduché je reinterpretovat a desinterpretovat. Právě intermezzo s Hepnarovou pro mě znamená nejvíc nadčasový prvek inscenace, přestože za mimořádnou ji považuji i jako celek.

Šedá sedmdesátá jsou komplexní výpovědí rezonující v naší době, kladoucí otázky po motivech kolektivního i individuálního konání a otevírající debatu, která snad neumlkne a bude inspirovat. Třeba také tvůrce samotné při přípravě poslední části triptychu – Umakartových osmdesátých. ∞


Jan Mikulášek, Dora Viceníková: Šedá sedmdesátá aneb Husákovo ticho
Divadlo Na zábradlí (Anenské náměstí 5, Praha 1)
premiéra 1. 11. • reprízy 7. 3., 10. 3., 29. 3., 30. 3.
režie Jan Mikulášek
dramaturgie Dora Viceníková
scéna a kostýmy Marek Cpin
výběr hudby Jan Mikulášek