Případ pro začínajícího kata, Postava k podpírání, Ikarie XB 1 nebo Konec srpna v hotelu Ozon, to je jen neúplný výčet filmů, na kterých se podílel Pavel Juráček jako režisér nebo scénárista. Bezesporu se jednalo o talentovaného českého filmaře, ale jaký byl mimo filmový plac? O tom pojednává inscenace O Pavlovi v Divadle Na zábradlí inspirovaná stejnojmennou knihou Dani Horákové v režii Anny Klimešové.

Na konci loňské sezony nastudoval Jan Mikulášek Tolstého poslední velký román podle dramatizace Armina Petrase. Strohost textové předlohy, scénografie i hereckého pohybu vytváří v kombinaci s intenzivním emocionálním orchestrem hereckých projevů působivou souhru. Řeklo by se přímo rezonanci.

Zdeněk Adamec se 5. března 2003 na místě sebeupálení Jana Palacha polil benzínem a škrtl sirkou. Svou smrtí chtěl upozornit na ekologické a společenské problémy, válečné konflikty a na lidskou ignoranci. Peter Handke pronesl 7. prosince 2019 ve Stockholmu děkovnou řeč za udělení Nobelovy ceny za literaturu. Podle mnohých cenu nikdy neměl dostat. Inscenace Zdeněk Adamec + Sebeobviňování nechává vlastním jazykem promluvit ty, kterým jsme odepřeli vlastní hlas i příběh: „blázny“ a „zrádce“.

Každý dům má kout, kde nikdy nikdo nevymetá pavučiny. Ať znáte své město jakkoliv dobře, občas vás překvapí ulička, o níž jste neměli ani tušení. I v přírodě se dá s trochou štěstí najít místo, kam letos zjara přišel jeden člověk a vloni nikdo. Apostrof je takovým zapomenutým místem mezi divadelními festivaly.

Festival Naostro s logem červené papričky byl založen v roce 2012 občanským sdružením Divadlo Unlimited s cílem seznámit české publikum se současnou maďarskou dramatikou a prezentovat zde tendence v současném maďarském divadle.

Umělecké zpracování témat nedávné historie potřebuje česká kultura pořád jako sůl. Nepovrchní, živé a promyšlené – ne jen další tupé uchopování a přežvykování atributů nebo událostí, kterým jsme přisoudili status dobově emblematických. V tomto ohledu mě začínají česká divadelní jeviště těšit. Psala jsem už několikrát o úspěšných hledačských pokusech Jiřího Havelky a mimořádně dobře si podle mě počíná také nový tvůrčí tým Divadla Na zábradlí.

Do své 55. sezóny vstoupilo Divadlo Na zábradlí s novým uměleckým vedením a novým dramaturgickým plánem, jehož podtitulem je – mezi jinými – „Velký začátek“. Začátek s sebou ale přináší i některé konce, a s alternativní scénou DNz, Eliadovou knihovnou, se tak v předvánočním čase rozloučilo občanské sdružení SPEK (Sdružení přátel Eliadovy knihovny).

Divadlo Na zábradlí uvádí příběh známého astronoma, který pod nátlakem odvolal koperníkovské učení o oběhu planet. Galileo v inscenaci Davida Czesanyho není ani hrdina, ani zbabělec. Poživačně touží po vědění, umanutě věří v lidský rozum a „nic lidského mu není cizí“.

V zaplivaném lokále je kolem velikého stolu pohodlně usazeno několik štamgastů. Nevědí přesně, kolik vypili piv a kolik panáků, nebo jestli si objednali dvojku červeného či bílého. Za cigaretovou clonou vykukuje barmanka a doufá, že dnes večer si pro jejího zamilovaného hosta manželka nepřijde. V tom se jeden z mužů sedících za půllitrem zvedne a zvolá: „Její problém je, že nešuká. Kdyby alespoň trochu šukala. Ale ona nešuká nikdy!“

Na poslední únorový víkend připravilo pražské Divadlo Na zábradlí minifestival, jehož jednotícím motivem není nikdo menší než Otec Ubu. Od 25. do 27. února 2011 se v Divadle na zábradlí a divadle DISK uskuteční UBU VÍKEND.