Samuel Beckett pojmenoval jednu ze svých her jednoduše Hra (Play) a přesně takové označení by skvěle vystihlo i čtvrtou absolventskou inscenaci herců Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU v Divadle Disk. Její režisér, slovinský loutkář a hudebník Matija Solce, se však tvorbou jednoho z otců absurdního divadla rozhodl inspirovat pouze volně, a tak získala interaktivní inscenace, založená na hře s objektem, název Beckettomotive.

Stejně jako většina předchozích inscenací letošního absolventského ročníku KALD, jimiž jsou Erekce srdce a rozhlasová hříčka Bitva o Jeruzalém režisérky Petry Tejnorové, Die Young! Martiny Schlegelové a její klubové pokračování Jako hůl (Die Young Vol. 2) Tomáše Vtípila a konečně Kill them all! – The Prague DUB version norského režiséra Tore Vagn Lida, je i Beckettomotive kolektivním dílem režiséra a herců. Jejich počet je zde vyrovnán na tři herečky – Sáru Arnsteinovou, Andělu Blažkovou a Petru Koskovou – a tři herce – Pavla Kozohorského, Iva Sedláčka a Daniela Tůmu; spolužáci Jiří Šimek a Jan Nedbal tentokrát chybí.

Bedřich Beckett
Příchodem do sálu se diváci stávají pasažéry vlaku Bedřich Beckett, jehož zpoždění mohou podle předem daných instrukcí předejít tím, že budou aktivně spolupracovat s herci. U vstupu dostali plánek sálu, jehož hrací prostor je na začátku inscenace bez židlí, obklopený herci sedícími na praktikáblech s nejrůznějšími hudebními nástroji – vedle trubky či klavíru jsou jimi především dvě bicí soupravy. Uprostřed tohoto prostoru visí z provaziště nespočet provázků neboli „komunikačních táhel“, z nichž má každé svůj originální název a za něž mohou diváci libovolně tahat.

Na tyto impulzy se pak rozeznívají nejrůznější zvuky od úderu na buben přes troubení slona až po krátké melodie. Ty nejlákavější z nich („Letenka Praha – Honk Kong“ nebo třeba „Noc s pandou“) jsou ovšem v takové výšce, že na ně ani za spolupráce dvou „cestujících“ nelze dosáhnout, a jejich tajemství není objasněno ani v průběhu celého představení. To ovšem s přihlédnutím k absurditě, prolínající do všech vrstev inscenace, není na škodu, stejně jako fakt, že s přibývajícím počtem diváků už herci nestíhají na podněty reagovat a sál je zaplavován čím dál hlasitější a nahodilejší směsicí zvuků.

Když tato kakofonie dosáhne vrcholu a vlak je připraven k odjezdu, rozdrnčí se telefon, který si sice okamžitě získá pozornost všech diváků, ovšem odhodlávání zvednout ho už trvá podstatně déle. A přitom stačí zodpovědět tak jednoduchou otázku, položenou jednou z hereček: „Are you dead?“ Po několika dalších interaktivních vtipech podobného ražení, jež si vždy vynutí divákovu pozornost prostřednictvím kuželu světla a zvuků hudebních nástrojů, jsou za pomoci několika techniků konečně rozestaveny židle, a to na dvě strany tak, že je publikum rozděleno na poloviny, které k sobě sedí zády.

Vytlač své rácio na talíř a sežer ho!
Divák, který byl jako objekt manipulován k tomu, aby s jinými objekty sám manipuloval, se nyní stává pozorovatelem divadla objektu v jeho tradiční loutkářské podobě. Tradice však končí hned u pojmenování tohoto typu divadla, jelikož loutky jsou vyřezané z molitanu a jde jen o malé hlavičky s hrubými rysy svých vodičů, kteří jejich tělíčka dotvářejí pomocí molitanového kroužku a končetiny prostřednictvím prstů na obou rukách. Jindy je animována jen obyčejná bota anebo budík, poklice, konvice či vodovodní kohoutek. Objekt dokonce častokrát ani není loutkou, jelikož mu není přisouzen vnitřní život, a i animace sama o sobě se chvílemi stává absurdní, jelikož nenese žádný význam a je založena jen na zajímavé vizualitě.

Tyto výstupy jsou předváděny simultánně pro obě části publika vždy dvěma až třemi herci a za doprovodu bicích. Poté jsou praktikábly na kolečkách s herci i bubeníky pomocí techniků odvezeny na druhou stranu a takto po kružnici se odvíjí hlavní část představení. Loutkářské výstupy jsou přitom střídány činoherními, v nichž se absurdita projevuje například opakováním prázdných a na nic nenavazujících vět „Když to tak vezmu, tak asi jo“, „Nevím“ a dalšími. Tato neschopnost učinit rozhodnutí, motání se v kruhu či bloudění bez cíle jistě nebudou mladému publiku neznámé.

Naštěstí je tu ale umění, aby tyto pocity mohlo nahlédnout zvenčí a s humorem. Ať už celou inscenací, anebo jen závěrečnou písní, která je opět založená na neustálém opakování zpívaného refrénu a instrumentální části. Dveře do sálu jsou otevřeny a čeká se jen na to, až úmorné opakování a slova písně o umírání jednoho člověka za druhým vyženou diváky jednoho po druhém pryč. Publikum však nečekaně propadlo hře natolik, že si s propocenými herci namísto odchodu začalo píseň prozpěvovat a podupávat nožkou anebo při zhruba posté znějícím refrénu dokonce tančit.

Ačkoli inscenace nenabízí nikterak převratné poselství, které je vyjádřeno v anotaci poeticky a stručně slovy „Vytlač své rácio na talíř a sežer ho! Skutečnost je nesmyslná,“ s tématem absurdity pracuje důsledně a velmi nápaditě ho zakomponovává i do aspektů formálních. Pro diváka se tak stává zajímavou hrou s iracionalitou v jejích nejrozmanitějších podobách, pokud si ovšem vybere správnou reprízu a do sálu vejde s vědomím, že interaktivita má vždy dva póly. ∞


KALD DAMU: Beckettomotive
Divadlo DISK (Karlova 26, Praha 1)
premiéra 27. 2., psáno z reprízy 3. 3. • nejbližší reprízy 8. 4., 11. 4. 19:30