Hranice: tlustá červená čára, na níž balancuje člověk, který v každé ruce drží velký kbelík plný vody, proti němu fouká ledový vítr, nad hlavou krouží havrani… A on se přesto ze všech sil snaží jít dál, nespadnout do propasti, neublížit si a neublížit nikomu dalšímu. Ale představte si sebe v takové situaci.

Hraniční porucha osobnosti se takto jmenuje mimo jiné proto, že lidé, kteří jí trpí, se prakticky neustále pohybují na hranici; na hranici mezi láskou a nenávistí, mezi veselím a smutkem, mezi pocitem naplnění a totální emoční vyprahlostí. Ta hranice může znamenat ještě ledacos jiného: nevyhraněnou sexuální orientaci, kolísání mezi abnormální příchylností k partnerovi a nezřízeným sexuálním životem. Nebo také ploty, které tito lidé staví kolem sebe a svých blízkých, aby se spolu uzavřeli uvnitř a vyhnuli se tak zase dalšímu opuštění a osamění.

Nepleťme si, prosím, hraniční poruchu osobnosti s bipolární poruchou: u borderline jde opravdu pouze o emoční nestabilitu, neschopnost vytrvat, silné afekty, snahu zahnat vnitřní prázdnotu intenzivní akcí.

Jen si to zkuste!
Jaké to je – žít neustále na hraně – se snaží předvést představení, nazvané prostě podle diagnózy: Borderline. Dramatizace Jany Micenkové vychází ze stejnojmenné knihy slovenské autorky Ivany Gibové. Bezejmenná hlavní hrdinka (Martina Balážová) putuje mezi bezejmennými městy (kolikáté stěhování „za lepším“ a zároveň „pryč“ už to je!) a v monologu prozkoumává svůj dosavadní život, vzpomíná na své expartnery, z nichž každý byl osudový. A každý něčím připomínal jejího otce.

A každý ji opustil, stejně jako ji opustil otec. A proto je každý tak trochu tatínek.

Představení by se dalo ledacos vytknout, například špatně obhospodařené a pomalé přestavby mezi jednotlivými scénami, ale to bych mluvil o (tentokrát) nepodstatných drobnostech, jež se možná podaří vypilovat v následujících reprízách. Inscenace je ale poutavá tím, jak nejenom že vypráví příběh ženy, trpící psychickou poruchou, ale zároveň v divákovi zákeřně alespoň na chvíli vyvolá stejný stav.

Hrdinka je žena, trpící svou nemocí, život se s ní nemazlí, ale ona bojuje. I když je to často boj neúspěšný, ona se vždycky zvedne, odjede do dalšího města a zkusí to znovu. Proč bychom s ní nesympatizovali, proč by nám jí nemělo být líto…?

Kdyby zůstalo jen u snahy o pochopení jejích stavů a u soucitu, bylo by to fádní představení. Diváka ale zároveň často mrazí z líčení nepřekonatelných potíží v kontaktu s jinými lidmi, odpuzují ho hrdinčiny úlety a zálety, nepochopitelné motivace a snaha všechno nějak omluvit, nebýt za nic zodpovědný. Soucítí s ní… a nechápe ji. Fandí jí… a nenávidí.

Stejně jako ona, ani publikum se nedokážete rozhodnout. ∞


Jana Micenková podle knihy Ivany Gibové: Borderline
Rock Café (Národní 20, Praha 1)
nejbližší repríza út 25. 4. 19:30 • 150 / 100 Kč