Říká vám něco jméno Eadweard Muybridge? To byl muž, kterého bratři Wachovští sto let po jeho smrti postavili na hlavu.

Muybridge byl vynálezce, žil v hektické době konce 19. století a vášnivě se zabýval fotografií. Když se jednou na dostizích vsadil, že kůň při běhu má v jednom okamžiku všechny čtyři nohy ve vzduchu, nevzdal se, dokud nevymyslel, jak své tvrzení dokázat. Vyvinul novou, rychlejší závěrku fotoaparátu… a pak těch fotoaparátů postavil čtyřiadvacet do řady za sebou. Vytvořil sekvenci – něco jako film. A poprvé zachytil pohyb. Tvůrci Matrixu tento princip použili naopak: aby zachytili nehybnost. Kruh se uzavírá.

… a pak se o něco vsaďte!
Eadweard Muybridge byl tak trochu génius. A jak se s tím u géniů často setkáváme, nebyl zrovna dvakrát empatický a sociálně nadaný. Jeho pohnutý životní příběh tak nabízí spoustu motivů a témat. A právě jich se rozhodli využít Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, alias režijní duo SKUTR, ve své inscenaci Human Locomotion.


Nová scéna pražského Národního divadla je díky nim svědkem několika zásadních momentů Muybridgeova života: setkání s Flórou, osudovou láskou, a vstupu do manželství, které ale nebylo zrovna nejpodařenější. Také zmiňované sázky, vynálezcova tvůrčího zápalu… a nakonec i vraždy manželčina milence. Muybridgeův životopis ale není na inscenaci to nejdůležitější. V Laterně magice přece více než kdekoliv jinde platí, že důležitější než co je jak.

Vyprávět o životě člověka a použít přitom techniku, která má kořeny (ač, pravda, již více než století hluboké) právě v jeho vynálezech, to je mistrovský nápad. A když to napadne někoho, jako je duo SKUTR, jeden by si na ně snad i vsadil. A dobře by udělal.

Tak tomu nerozumím – no a co?
Human Locomotion dosyta využívá široké možnosti Laterny magiky, a to ve všech směrech: ať už mluvíme o promítání a světlech, o hudbě anebo o tanečnících. A krásně všechno kloubí dohromady; inscenace sice vznikala pod vedením režisérů, ale za široké spolupráce s choreografem Janem Kodetem, scénografem Jakubem Kopeckým, s herci a s dalšími členy tvůrčího týmu. Díky tomu máme před sebou dílo, jehož motivace jsou od počátku do konce srozumitelné a neměnné a které, ač se jednou nebo dvakrát jeho švy mírně potrhají na předělech mezi jednotlivými kapitolami Muybridgeova života, pevně drží pohromadě.

Na představeních Laterny magiky se běžně moc nemluví. SKUTR tento úzus porušuje, nechává Marka Daniela v roli Eadwearda a Zuzanu Stavnou v roli jeho ženy Flóry pronést několik replik, které děj, jinak většinou vyprávěný tancem, dovysvětlují a posouvají kupředu. V tomto bodě narážím na (pro mě snad jediný) zásadní režijní lapsus. Na Laternu jako převážně pohybové divadlo často chodí kulturymilovní cizinci, je tedy běžné, že objeví-li se v inscenaci text, zpřístupní se pomocí promítnutých titulků i česky nerozumějícím divákům. Eadweard a Flóra ale mluví chvíli anglicky, chvíli česky, jejich bilingvismus nemá žádnou viditelnou logiku, a české texty jsou navíc otitulkované jen někdy. Několikrát se cizojazyčný divák nedozví poměrně zásadní věc a jeho uchopení následujícího děje tak může být od diváka, jenž rozumí všemu textu, zásadně odlišné.

Krom téhle nedotaženosti nám ale silná ruka SKUTRu předkládá spoustu režijních chuťovek a fines, kvůli kterým by jistě stálo za to navštívit představení i podruhé, potřetí, … aby si divák všech všiml a pořádně si je vychutnal.

Nejen práce SKUTRu, ale i zásluhy ostatních členů týmu si zaslouží pár slov. Scénografie a projekce týmu Lunchmeat & Jakuba Kopeckého organicky ilustrují Muybridgeovo dílo. Jedním z nejkouzelnějších okamžiků představení je chvíle, kdy se celé divadlo promění v jednu velkou dírkovou komoru a my můžeme sledovat rozostřený a převrácený obraz intimních chvil Flóry a jejího milence.

A konečně se musím zmínit i o práci tanečníků Laterny magiky pod vedením choreografa Jana Kodeta. Vůbec nemusíte tanci rozumět. Na ně se prostě dobře dívá! Každý s alespoň minimálním citem pro divadlo pochopí, kdy tanec vyjadřuje napětí a schyluje se k souboji a kdy jde o milostné hrátky. Příběh života Eadwearda Muybridge se vám tak odvíjí před očima s naprostým minimem slov, přesto ho dokážete bez problémů sledovat a vžívat se do napjatých, milostných i melancholických nálad.

Nebojme se jí, protože je jiná
Nová scéna ND, a Laterna magika zvlášť, se v naší divadelní obci netěší příliš velké oblibě. Někteří dokonce píší o „zrezivělé Laterně magice“. V souvislosti s Human Locomotion se jí ale musím zastat. Možná že sama Nová scéna je poněkud zrezivělá a potrhaná, což v kombinaci s jejím podivným designem navozuje ledasjaké pocity. Laterna magika je ale zásobena nejmodernější technikou a stále hledá nové a nové cesty, jak diváka ohromit tím, co všechno dokáže (vzpomeňme na nedávnou premiéru Antikódů a jejich interaktivní psací megastroj). Jistě, pokud půjdete na Kouzelný cirkus, sedmatřicet let staré představení, máte plné právo myslet si něco o zadrhnutých ozubených kolech. Ale spolupráce s tvůrci, jako je právě duo SKUTR, dává vznikat světovým inscenacím a oživuje legendu, kterou Laterna magika kdysi bezesporu byla. ∞