Kumštýře čert vem a jasmínový čaj!
Za trochu krásy šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý…
Parafráze veršů ze sbírky Okna v bouři (J. Vrchlický) by mohla být podtitulem nejnovějšího představení činohry ND Za krásu v režii Daniela Špinara, zároveň dobře poslouží jako klíč k interpretaci inscenace věnované Karlu Hugo Hilarovi. Dramatizace jeho textů působí jako pocta výjimečnému divadelníkovi, je jeho medailonem, ideovým manifestem, zprávou o stavu Zlaté kapličky (tehdy i dnes), zároveň je i tragikomickou groteskou o všemožných peripetiích během zkoušky jisté skotské hry…
„Umění jde mimo dobu, mimo čas, mimo vkus! Divadelní umělec musí umět stát nad časem, nad chvilkovou módou, nad senzací, musí umět za jistých okolností jít proti době, aby mohl jít před ní – Kdo nic na divadle neriskuje, nic záslužného neprovede! Je nutné překonat dnešní okamžitou periodu vlády kýče, vlády abonentního bařtipánství a uměleckého zbabělství… Kdysi lidstvo nepotřebovalo divadlo. Mělo náboženství a kostel. Bavit lidstvo v jeho lepších stránkách a hovět jeho estetickému požitkářství není úkolem moderního umění!“
Karel Hugo Hilar
Tak pravil „jeden z nejznámějších českých divadelníků“. Dramatik, dramaturg, režisér, kritik, esejista, který proměnil zdejší divadlo. Karel Hugo Hilar (1885–1935), vlastním jménem trochu nepoeticky Karel Bakule, přišel do Národního divadla na vrcholu své tvůrčí a životní síly v roce 1921 a přišel, jak praví historikové, „na území velmi komplikované a nepřátelské“. On sám píše: „Úsilí o styl na moderním divadle jest úsilí o jeho zevnitřnění. Jest to konečně pochopení, že jediným cílem umění jest krása.“ (z webu ND)
Hilarův příchod do ND a jeho působení zde nebylo bezproblémové, jak už je naznačeno výše. Musel se potýkat s lidskou omezeností, staromilskou umanutostí, kumštýřskou povýšeností a hvězdnými manýrami – nepochopením své tvůrčí vize. Musel čelit tlakům vyznavačů služebnosti umění (vlasteneckým, politickým i moralistním), musel odolávat zaujatosti, jízlivému posměchu a nepochopení domácí kritiky. Plně to vystihuje rčení o tom, jak je těžké být ve své domovině prorokem. Přitom Hilar – hodnoceno s odstupem – se výrazně zasloužil o moderní pojetí divadelní režie (jak jej zcela běžně chápeme dnes), zásadně proměnil herecký styl a přístup k scénografii, kladl důraz na interpretační celistvost (jevištní dílo je živým organismem a dokonalá souhra všech divadelních profesí je předpokladem úspěchu a výsledného dramatického účinu). Téměř každá Hilarova premiéra byla nejen uměleckou událostí, ale současně i politickou aférou. Jeho pracovní nasazení, vypětí, tvůrčí nesmlouvavost a neutuchající konflikty s úzkoprsostí byly příčinou dvou záchvatů mozkové mrtvice a jeho předčasné smrti.
Jevištěm je hlediště
Z hlediska nároků na divákovu vnímavost se nejedná o jednoduché představení. Hutnost textu režisér a jeho tým zkypřují mnohohlasem ústřední postavy (v roli Hilara se střídá třináct žen, stejně oděných v klobouku a v pánském obleku). Jevištěm je hlediště. Minimalistickou scénu vytvářejí zubem času poznamenané sedačky. Dominantou je zde zřícený lustr Zlaté kapličky. Může to připomínat mořskou hladinu s korábem na bok nakloněným… (citace prologu výstavy Nervous Trees Krištofa Kintery jen zesiluje symbolistické vyznění Hilarova vichření). Světlo, kouř, hudba Matěje Kroupy a efemérní přemisťování se postav mezi vlnami a v lanoví korábu vytvářejí působivé obrazy, chvílemi i dramatické situace, a dávají tak vyniknout významové tíži monologů.
Tehdy i dnes
Jako výrazné dramatické odlehčení vyznívá např. ragbyové soupeření o hlavu či bustu páně Hilara. (Nebo Rudolfa Hrušínského st.? Těžko si v této situaci nevzpomenout na trapnou aféru, jíž musel čelit Daniel Špinar krátce po nástupu na post uměleckého šéfa činohry. Ostatně není to jediná spojnice mezi Hilarovým a Špinarovým působením na naší první scéně: dění okolo Sluhy dvou pánů, změny v hereckém souboru, výtky kritiky, občasná nezbytnost provokace – vzpomeňme na HOMO 06, Vojcka, Annu Kareninu, Ze života hmyzu aj. –, dále slovy D. Špinara je to vášeň pro divadlo, expresionistický styl, podobný smysl pro obraz, pro jazyk a rytmus…)
Další odlehčení přináší pasáž z divadelní zkoušky Shakespearova Macbetha, jehož text měl Hilar při sobě, když se jej dotkla smrt. Divák je svědkem všemožných komplikací, nepochopení mezi režisérem a herci při usilovném hledání výrazu a gesta. Dění na jevišti nabývá žánru tragikomické grotesky o rozdílnosti lidských povah, projevech herecké malichernosti a občasné režisérovy despocie (někdy zcela pochopitelné, jindy méně), navíc zdůrazněné hvizdem píšťalky. Pokud by takto probíhala většina divadelních zkoušek, byla by premiéra téměř zázrakem…
Název navazující pasáže Ústav ND je výmluvný sám za sebe. Je divadelním Kvílením, rozhořčením ze stavu věcí (místy nadčasovým) a bytostným voláním po nápravě. Smích v hledišti jest dobrou vizitkou.
Kdo byla Zdenka Baldová?
Epilogem je vzpomínka na Zdenku Baldovou, Hilarovu manželku a výraznou českou herečku, která se prosadila až po jeho smrti. Vlivem své hyperkorektnosti a obav z nařknutí z protekcionismu ji Hilar neobsazoval příliš často.
Špinarovo představení (je i autorem dramatizace textu) vyznívá jako hold divadlu a je oslavou tvůrčího myšlení. Asi to není kus pro každého, ale ti, kteří o divadle tak rádi mluví (a píší), by si jej neměli nechat utéct. Tehdejší rozporuplné přijetí Hilarovy tvorby se tolik podobá nepochopení a odsudkům, jež si museli vyslechnout Karel Hynek Mácha, Jan Neruda, autoři okolo České moderny a mnoho dalších. Komu dal za pravdu čas? V tomto kontextu a s trochou nadsázky lze představení Za krásu vnímat jako novodobý programový manifest Národního divadla. ∞
Za krásu
Nová scéna (Národní 4, Praha 1)
premiéra 14. 3. • nejbližší repríza út 23. 4. 20:00