V zaplivaném lokále je kolem velikého stolu pohodlně usazeno několik štamgastů. Nevědí přesně, kolik vypili piv a kolik panáků, nebo jestli si objednali dvojku červeného či bílého. Za cigaretovou clonou vykukuje barmanka a doufá, že dnes večer si pro jejího zamilovaného hosta manželka nepřijde. V tom se jeden z mužů sedících za půllitrem zvedne a zvolá: „Její problém je, že nešuká. Kdyby alespoň trochu šukala. Ale ona nešuká nikdy!“

Mužem, který se takto nelichotivě vyjádřil o neznámé dámě, není hulvát z nejbližší pivnice, nýbrž Pavel Liška na scéně Divadla Na zábradlí. Kromě něj ve hře Ambrózie účinkují Petr Čtvrtníček, Jiří Ornest a další. Herci již v moment příchodu diváků sedí kolem velikého stolu, tvořícího dominantu scény, jež se po celou dobu představení nezmění. Přesto je však funkční a nápaditá. Díky zrcadlu nad stolem vidíme do tváří i hercům sedícím zády. Stůl je umístěn na točně, která se zpočátku v pomalém tempu otáčí. Tempo se však postupně zrychluje. Může tak znázorňovat tok času či točící se svět opilcův a zároveň nám postupně přibližovat každou, po svém způsobu nešťastnou postavu.

Výkřiky do tmy

Paní Hartungová (Marie Spurná) je stárnoucí dáma, která nemůže vystát pohled na mladé maso, tedy dívky, které si zatím pamatují, kam si odložily zapalovač, a neosočují z jeho odcizení lidi kolem. Její vrstevník Gallash (Jiří Ornest) se vyrovnává se situací vskutku politováníhodnou. Kdysi galantně zapůjčil své mladé a nezkušené neteři finanční obnos pro založení pochybné živnosti – ta však k jeho údivu i ublížené mužské ješitnosti čile prosperuje. Mladému novopečenému otci Gubigovi (Ivan Lipták) se z porodnice namísto jeho manželky vrátila krvácející šestinedělka vyžadující kromě perfektně fungující domácnosti též pravidelně teplé polévky, protože si někde přečetla, že jsou po porodu zdravé. Chudák frustrovaný muž hledá útěchu v tvrdém pornu. V nejlepším mu však zaklepe na rameno polévky lačná žena.
Všechny tak spojuje hospoda, do které se přišli vypovídat. A ač je plná potenciálních posluchačů obklopujících vypravěče ze všech stran, není uší, které by skutečně naslouchaly. Dojemná a tesklivá sdělení o osobních traumatech tak zůstávají pouhými výkřiky do tmy.

Bez katarze
Ambrózie šlape v rytmu cinkajících skleniček, baví vtipnými replikami a dokonalým nastudováním hospodského chování. Prvoplánový vtip v podobě prdění a krkání budiž mou jedinou výtkou k první půli představení. S přibývajícím alkoholem v krvi postav se však jejich monology stávají čím dál méně zajímavými a vtipnými, statické posedávání na nezměněné scéně se také brzy okouká a představení do konce neutáhne. Hra od Rolanda Schimmelpfenninga varuje podtitulem „Dionýská slavnost na začátku 21. století bez katarze“, otázkou je, zda vůbec může bez katarze divadelní představení fungovat. Možná měla být hospoda paralelou celého světa, věčně se točícího, žijícího v osamění a marnosti. Podobných mouder bych však načerpala v klasické české knajpě nevyčíslitelně, ovšem místo vstupenky do divadla bych si zaplatila pár piv. Nesměla bych ale usnout na stole.

Ambrózie
Divadlo Na zábradlí
Anenské náměstí 5, Praha 1
repríza čt 29. 12. 19:00

autor Roland Schimmelpfennig
režie David Czesany
hrají Petr Čtvrtníček, Jiří Ornest, Ivan Lupták, Marie Spurná a další