Jméno fotografa Tichého naposledy důkladně rozvířilo vody veřejné debaty, když před čtyřmi roky v dubnu zemřel. Jeho odkaz je naplněn kontroverzí, dialektickým sporem mezi autentičností a amatérismem. Inscenace Husy na provázku o jeho životním příběhu je citlivá, ale střízlivá.

Hra vypráví velké lidské drama. Výstižně je pojmenována Tichý Tarzan – fotograf svým způsobem tarzan jistě byl. Mnozí ho nejspíše měli za blázna, inscenace se na něj ale dívá jinak: jejíma očima je Miroslav Tichý prostě jenom jiný. Jako by nebyl z tohoto světa, jako kdyby přišel z džungle nebo z jiné planety, a našemu světu nedokázal – nebo odmítal – porozumět.


Radikální odlišnost Tichého vnímání světa je nejlépe vidět v závěrečné konfrontaci nad celoživotní sbírkou snímků: kurátor, který fotografa objevil, je z něj nadšený. A protože sebevědomě tuší, že dokáže zmanipulovat celý svět, aby ten byl za Tichého snímky ochotný zaplatit tisíce a desetitisíce, neštítí se ničeho – ani podvodu a krádeže. Fotografovi je ale to všechno jen pro smích: on neumí pochopit, co v jeho obrázcích estetici a teoretici umění vidí. Pro něj je to šmíra. Celý život pro něj nebyl nic jiného.

Samotný artefakt fotografie je totiž už jen odpad, něco, co zbylo po naplňujícím procesu hledání objektu k zachycení. Máte fotografii v ruce – no dobrá, obdivujte se jí, jak chcete, ale Tichému byla cílem pouze ta pověstná cesta.

Čeho je moc…
Divadlo o životě kontroverzního fotografa samouka má jistě potenciál být poutavé na pohled, a to se daří. Scénografie Lucie Labajové je decentní, ale nápaditá. A dobře využitá – herci ji mají zažitou, netápou. Díky tomu opravdu dobré nápady, jako je třeba „promítnutí“ scény na plovárně z horizontály na vertikálu, vyniknou. Herectví také není co vytknout, někomu možná nemusí sedět agresivní styl Aničky Duchaňové a Anežky Kubátové, ale výkon představitelky hlavního hrdiny, Ivany Hloužkové, je pozoruhodný, jen bohužel poněkud přepjatý, přehnaně stylizovaný.

Podstatně větší potíž má inscenace s navozením atmosféry. Dobrou vůli, vědomí důležitosti atmosféry pro takovéto představení ani řemeslnou zručnost tvůrcům rozhodně upřít nemůžeme. Dobře chápou divadlo jako syntetizující umění a daří se jim jednotlivé složky navzájem vyvážit. Těžký příběh podávají bez patosu – a že by bylo snadné k němu sklouznout. Představení jako celek by ale mělo zvolnit: kdyby vše dohromady bylo trochu méně expresivní, snad by to pomohlo. Nejmarkantněji je to vidět na hudbě – je jí tu příliš a ne vždy nese význam, většinou je moc nahlas a špatně, hodně špatně sestříhaná. Podobně exploatované je ledacos včetně už zmiňovaných osobních charakteristik fotografa – přehrávání většinou zamýšlenému efektu jen podráží nohy, ironizuje ho. To ale jistě nebyl záměr: vykreslenému portrétu Miroslava Tichého takováto ukřičenost neodpovídá.

Více než polovinu času tak divák sleduje hezké divadlo, ale nedaří se mu do něj vžít. Až když se Tichý dostane do blázince, začne hra více působit. Bohužel ale spíše tím, co zobrazuje – neštěstím jednoho neobyčejného člověka – než jak to zobrazuje. Ale budiž, i přesto je dojem silný… a silný… a silný. Tak silný, že představení ne a ne skončit, ještě trochu světla si tvůrci chtějí užít, ještě několik dobrých nápadů nám chtějí ukázat. Škoda, asi bychom se lépe obešli bez nich.

A co umění?
Tichý Tarzan plní jednu z nejzákladnějších úloh divadla: vybízí k zamyšlení. Jednak nad příběhem Miroslava Tichého, nad jeho zvláštností a inspirativní životní upřímností, jednak nad tvorbou jako takovou. Občas jistě neuškodí si spolu s fotografem položit otázku, proč by zrovna tenhle obraz, tahle socha, zrovna tato báseň – proč by právě to mělo být umění. Jestli si nelžeme sami sobě do kapes. ∞


Tichý Tarzan
Husa na provázku (Zelný trh 9, Brno)
premiéra 13. 1. 2012 • nejbližší repríza po 11. 5. 19:00