Milada Vyhnálková je herečka se širokým polem působnosti. Většinu jejích rolí pojí jedno: hledání hranice mezi pravdou a lží. Nyní ji můžete vidět v live­‑streamové inscenaci Psi malých ras od Divadla na cucky, která je adaptací stejnojmenné novely polské spisovatelky Olgy Hund, jež se odehrává za zdmi psychiatrické léčebny. Jaké je tvořit divadlo „pouze pro kamery“ bez přítomnosti diváků?


Začnu obecně. Všimla jsem si, že představeními, ve kterých účinkujete se proplétá střet lži a pravdy, ať už jde o roli moderátorky v Husině od brněnského Divadla Feste nebo trollí aktivistku Helenu v Zatrollenu od Divadla na cucky v Olomouci. Je to náhoda, že máte takové role, nebo si je sama vybíráte?
Role si vybírat úplně nemůžu, ale vzhledem k tomu, že jsem na volné noze, můžu si vybírat divadla a týmy, se kterými budu spolupracovat. Konkrétně obě tyto inscenace reagují na aktuální společenské problémy, takže se během zkoušení hodně upravovalo a měnilo. V Zatrollenu jsme společně vymýšleli celý text. Skrz improvizace. Skrz nekonečné debaty. Tenhle způsob práce mám v divadle nejradši. To prolínání rolí, kdy skvělý režijní nápad může mít třeba autor hudby nebo herec.

Takže vám spíše vyhovuje autorský přístup k divadlu?
Ano, vyhovuje, a proto ho vyhledávám. Rozhodně neberu čistě autorské věci, ale myslím si, že umění má reflektovat současnou situaci ve společnosti. Neříkám jak, jestli má bavit nebo kritizovat. Nejspíš obojí. Ale ano, radši dělám autorské věci. Ty, které musejí vzniknout z toho nutkání, z té potřeby vyjádřit se. A nevznikají proto, že tady potřebujeme zalepit díru v dramaturgickém plánu.

Milada Vyhnálková (* 1991)
se narodila v Opavě a vystudovala činoherní herectví na JAMU. Po skončení studia v Brně opakovaně hostovala v NdB (Černá Labuť, Kmeny, Roky a Kroky), Divadle Feste (Hřiště, Poslední táborita, Husina), Divadle Polárka (Naše třída, Tamtadarova dobrodružství) a také v HaDivadle (On) nebo v Divadle U Stolu (I obešel já polí pět). Nyní působí v Praze, kde hostuje v Divadle Letí (Gréta), ve Studiu Hrdinů (Ferrante Club) a v MDP (Elefantazie). Můžete ji vidět také v Jihočeském divadle (Rybí krev) nebo olomouckém Divadle na cucky (Zatrolleno, Psi malých ras). Nesnáší komunisty, Babiše a popírače klimatických změn, má ráda jablka, Masaryka a Davida Lynche.



V této souvislosti mě zároveň zajímá, co bylo inspirací právě pro inscenaci Zatrolleno?
Na začátku jsme se inspirovali příběhem z Jeseníku, který byl vybrán jako jedno z měst, kde měla být přednostně spuštěna síť 5G. Ovšem stalo se tak bez vědomí obyvatel, takže se vzedmula vlna emocí, že nikdo nic o 5G síti neví, a že není jasné, jestli neškodí zdraví. Byla o tom natočená pěkná reportáž v Reportérech ČT. Vzdor těch občanů inicioval člověk, který vede Jesenický deník. Ten si později pozval do Jeseníku bioheckera, aby měl přednášku o 5G pro občany, kterou jsme viděli a přišla nám dost bizarní. Ten pán je sympatický, důvěryhodný, umí hovořit, ale když se pozorně zaposloucháte, tak zjistíte, že si občas protiřečí nebo argumentuje nepodloženými fakty. A právě z této přednášky je složená první část inscenace Zatrolleno, jsou to doslovné přepisy.

Představení využívá také videí, která jsou z demonstrací proti 5G sítím. Ty mají původ kde?
Ty jsou z Anglie, kde byla situace naprosto vyhrocená, protože tam 5G vysílače dokonce zapalovali a ničili. To se stalo inspirací pro závěr naší inscenace, kde má postava Heleny potřebu stejné radikality. A zároveň opět dochází k propojení s Jeseníkem, kde si občané snažili vyhledat informace o 5G na internetu, což bych udělala i já, ale bohužel narazili na hoaxové a fake news servery, kde jsou převzaté extrémní příběhy z Anglie nebo z Ruska, kde dezinformace úplně bují. To je jeden ze základních problémů, když člověk nemá dostatečnou znalost a nemůže dát logický protiargument, tak se dezinformace lehce šíří.

Rovněž „streamovací představení“ Psi malých ras reaguje tématem své předlohy na aktuální situaci, a to jednak tím, že zpracovává zákaz potratů v Polsku a pak také na fenomén deprese, kterou (nejen) karanténa způsobuje. Kde se zrodil nápad udělat on­­‑line představení?
S nápadem přišla Bára Chovancová, která je režisérkou inscenace a k Polsku má blízký vztah, protože tam krom Erasmu i rok žila. Knihu Psi malých ras četla poprvé loni v březnu v hospodě, poslední den, kdy mohly být otevřené. Vzhledem k opatřením následně odcestovala ze Slovenska, kde pracuje, do Olomouce, kde má rodinu. Tam zůstala zavřená ve svém dětském pokoji až do května, než se začalo uvolňovat, ačkoli si původně myslela, že to bude jen na týden. A tento zážitek se jí propojil právě s novelou Psi malých ras. Plánovala ji zinscenovat ve svém domovském divadle Ludus, ale kvůli probíhající pandemii, k tomu nedošlo. Když dostala nabídku od Divadla na cucky, přišlo jí to jako ideální příležitost.

V souvislosti s on­­‑line představeními se často mluví o absenci kontaktu herce s divákem coby základního kamene divadelního média. Jak se vám hraje pro prázdné jeviště?
Nevýhodou je, že na živém divadle prostě reakci publika cítíte, slyšíte, vidíte. Takže tomu můžete svůj následný projev trošičku přizpůsobit. Je tam právě ta nenahraditelná živost, což v tomto případě logicky chybí. Ale zároveň ten kontakt s divákem suplují kameramani, kteří nás neustále sledují. Já to vnímám tak, že ta energie, která by byla v živém představení mezi námi a diváky, tam nechybí, protože jsme napojené na kameramany, kteří představují těch x diváků. Nádherné na tomto představení je, že ačkoliv je on­­‑line bez publika, zůstává tam jedinečnost toho okamžiku. Když se řekne akce, tak to prostě jede, nezastaví se a může se stát cokoli. Můžu zakopnout, zapomenout text, nenajdu rekvizitu… Ta situace, která živému představení dodává adrenalin, která z toho dělá jedinečný zážitek, tam zůstává.

V reflexích této inscenace je oceňováno zejména scénografické řešení, protože se hraje v celém prostoru Divadla na cucky, což by asi za „běžných podmínek“ nebylo možné. Co vy vnímáte jako pozitivum této inscenace způsobené on­­‑line formátem?
Myslím si, že pozitivum je určitě ztotožnění se diváka s atmosférou, protože momentálně zažívá to samé, je zavřený (doma) jako postavy hry. Když jsem se dívala na záznamy dvou repríz, vnímala jsem také, jak výraznou složkou je hudba, která sugestivně dotváří atmosféru. Rovněž možnost procházení napříč různými prostory, což by při klasickém představení bylo dost obtížné a nepraktické, je velké pozitivum on­­‑line představení. Když se potřebujeme dostat z galerie do sálu, tak tam skutečně jdeme, nedělá se to střihem, ale kamera jde plynule s námi.

Nikdo zatím neví, kdy tato situace skončí a kdy bude zase kultura off­­‑line, takže mě napadá, spolupracujete s nějakým dalším divadlem na on­­‑line inscenaci, na kterou byste mohla pozvat diváky?
Teď v dubnu jsme začali v Divadle Letí zkoušet inscenaci, která má zatím pracovní název Pub kvíz o budoucnosti světa. Sama nad tím dost přemýšlím, jestli třeba za dvacet let ještě poteče voda z kohoutku a co všechno se časem změní vlivem globálního oteplování. Formát populárních pub kvízů bude samozřejmě výrazně zdivadelněný. Jeho výhodou bude právě interaktivní zapojení diváků. Premiéra by měla být v květnu, což zřejmě nebude, takže řešíme, jestli to opět udělat v on­­‑line verzi.