Stávající soubor Pražského komorního divadla kráčí se vztyčenou hlavou po prknech Divadla Komedie vstříc svému zániku. Máme plakat, vztekat se, tleskat jim, nebo se těšit na nové začátky?

Soubor Pražského komorního divadla (PKD) vznikl v roce 1998 a od roku 2002 provozuje svérázné Divadlo Komedie na rohu ulic Vodičkova a Lazarská. Mimochodem těmto dvěma ulicím byla v minulosti věnována jedna z her pestrého repertoáru souboru (Vodičkova – Lazarská). A právě výběr témat a jejich následné zpracování tuto divadelní scénu odlišuje od ostatních divadel nejen v Praze, ale i v celé republice. Samozřejmě nesmím opomenout herce, režiséry a další významné osobnosti, které se na vzniku představení podílely a zasadily se o nespočet úspěchů.

Lidsky, ne lidově
Každý, kdo kdy v Komedii byl, musí uznat, že prožil něco výjimečného. Jsem si vědoma faktu, že vkus a styl tvůrčí skupiny nemusí být blízký všem a zažila jsem i zhnusené obličeje diváků a odchody uprostřed nejlepšího. Ale i to je přece důkazem silného pohnutí. Stručně řečeno: provokace. Něco, co se v divadlech, která hladí vesměs po srsti, nestane.

Já osobně chodím do Komedie ráda hned z několika důvodů. Mohu se plně spolehnout na kvalitní výběr předloh a na rozdíl od jiných divadel si nemusím vybírat podle konkrétního představení, nebo dokonce herecké hvězdy, ale čistě podle vhodnosti data konání. Zatím se mi nestalo, abych kdy v Komedii viděla něco hloupého, nevkusného nebo nekvalitního. Pokaždé jsem odcházela plná dojmů, myšlenek, nápadů, otázek. Někdy dokonce s úsměvem na rtech (nicméně přiznávám, že zadumaný výraz nebo pootevřená ústa byla častější).

Dále na PKD oceňuji, že nikdy nesklouzli k lidové líbivosti typu „A teď všichni spolu! Tleskáme…“, jaké jsem byla svědkem například v divadle V Dlouhé nebo Pod Palmovkou. Chápu, že zalíbit se publiku je pro divadelníky zárukou denního chleba. Nelze toho však dosahovat za každou cenu a na úkor kvality.

Džíny a bystrá mysl
PKD v Divadle Komedie dokázali, že si své obecenstvo umí najít a udržet i přes nespornou „divnost“ témat a zpracování. Naopak možná právě proto – do židlí nebo polstrovaných křesel usedali většinou lidé mladí duchem všech věkových kategorií. Rozdíl oproti návštěvníkům „obvyklých“ divadelních scén je patrný už podle oblečení. Alternativní kultura, potěšení pro intelektuály, něco jiného. Nehraje se na dojem, dámy tu proto nemusejí cvakat vysokými podpatky a páni mohou přijít rovnou z práce nebo přednáškových sálů v džínách a teniskách.

Přesto tato uvolněnost ve vnějších pravidlech neznamená snížené nároky na pozornost nebo účast diváků při sledování dění na jevišti. Naopak. Lidé, kteří jsou zvyklí si jít do divadla odpočinout, v Komedii nátlak na svůj mozek nebo emoce (nebo kombinaci obojího) často nezvládají. Jde přitom o pouhý nezvyk. Například jedna z posledních premiér – Srdce temnoty – zpracovává natolik náročný text, že je neustálá koncentrace naprostou nutností. Účastníkovi takového večera je pak odměnou hluboký zážitek, který je nepřenosný.

Kam s PraKomDiv-áky?
Článků, které shrnují fakta ohledně uměleckých úspěchů a ocenění souboru, současného nedostatku dotací a následných opatření kolem Divadla Komedie, byla napsána už spousta. Stačí do vyhledavače zadat (pro někoho notoricky známou adresu) www.prakomdiv.cz a pročíst si sekci Napsali o nás.

Situace už je nezvratitelná, do Komedie se s novou sezónou stěhuje soubor Strašnického divadla. Myslí mi proudí už jen pár otázek: Kam budeme my, dlouholetí příznivci Divadla Komedie (a souboru PKD), chodit do divadla? A pustí se PKD do nějakého dalšího projektu? Doufejme, že o samorostech z PKD brzy opět uslyšíme. Do té doby nám budete chybět. Fakt.