Málokdo asi nezná novinářku Sašu Uhlovou nebo alespoň její knihu Hrdinové kapitalistické práce, kterou upozornila na špatné, zejména platové, pracovní podmínky na tuzemském trhu práce v oblasti manuální činnosti (např. dělník u pásu, prodavačka). Pro koho jiného by tato sociálně aktivistická sonda byla vhodná k divadelnímu zpracování než pro neméně známého režiséra Michala Hábu s hledáčkem na tato témata? Pro tentokrát k tomu došlo na prknech pražského Divadla Komedie a vznikla inscenace ve stylu politického brechtovského divadla se stejným názvem jako knižní předloha.

Inscenace, která divákům emocionálně i fakticky přibližuje podmínky nejhůře placené práce a upozorňuje na neviditelné členy naší společnosti.

Kdo je ŠVEJK? Co je ŠVEJK? Co znamená ŠVEJK pro nás a co pro zbytek světa? A co pro ten zbytek světa znamenáme my?

Ve dnech 14. až 22. dubna se měl již podruhé konat mezinárodní festival Nová Komedie, jehož cílem mělo být upozorňovat na tvorbu mladých talentovaných umělců.

V divadle Komedie mělo premiéru představení Lazarus s podtitulem Zpátky ke hvězdám. Jedná se o muzikál autorské dvojice David Bowie a Enda Walsh. Je předposledním počinem, zároveň rozloučením i odkazem muže mnoha tváří, hudebního chameleona, inovátora, který neustále porušoval hranice a zažil vzlety i hluboké pády. Kdo se někdy našel v melodiích a textech Davida Bowieho, tak ani nemusí číst dál a rovnou ať vyrazí do divadla… Nebude litovat.

Rudolf Habsburský a Přemysl Otakar II. Postavy, které svým konáním zapříčinily zásadní momenty českých a rakouských dějin, ožívají v neobvyklém nazírání na jevišti Divadla Komedie.

Zrod nového divadelního proudu na Slovensku je doprovázen osobou českého režiséra a scénáristy Davida Jařaba. Strach je po Rechnitz – Anjel skazy (SND, 2013) a Oběti (Divadlo Aréna, 2015) další inscenací, kterou zde uvedl. Žádná z nich nezapře jeho charakteristický rukopis – filmové střihy, psychologické dusno, hororovou atmosféru, nedořečené náznaky děje, estetiku zmaru a filozofické aspekty textu.

Dávný řecký mýtus o Sysifovi přetavil kdysi Jan Drda v milou pohádku o Dařbujánu a Pandrholovi. Přinejmenším z jejího filmového zpracování ale spíš než otázka, co by člověk dělal s nesmrtelností, čiší dobově příznačný spor mezi chuďasem a boháčem. Pavel Göbl v knize Penis pravdy a nejnověji divadlo Komedie v její dramatizaci chtějí vrátit důraz zpět na „věc Makropulos“.

Divadlo Komedie se stále výrazněji profiluje jako scéna obracející pohled na východ Evropy. K dramatům navíc letos přidává doplňkový program pro ty nejodvážnější.

Vraví sa, že ženy o sebe rozprávajú priveľa, muži zase primálo. V inscenácii s názvom Muži toho herci-vlci o sebe tiež veľa nenarozprávajú. Vrčia, vyjú, hryzú, expandujú pohybom, utekajú a zápasia, vyjadrujú sa telami.

Stávající soubor Pražského komorního divadla kráčí se vztyčenou hlavou po prknech Divadla Komedie vstříc svému zániku. Máme plakat, vztekat se, tleskat jim, nebo se těšit na nové začátky?

Poslední premiéra poslední sezóny souboru Divadla Komedie tématy k zamyšlení jen přetéká. Nepsaná, samozřejmá pravidla, která mnohdy zcela tupě dodržujeme a na jejichž skutečný účel a důvod jsme se přestali ptát. Vrozená a médii podporovaná lačnost po nahlédnutí do soukromí jiných. Prolínání hranic uměleckého projevu s osobní rovinou života umělce.

„Hledal jsem intenzivní text, který by mohl sloužit mému způsobu radikální interperetace. Takový text, který by byl autorskou výzvou. A Joseph Conrad tyto vstupní podmínky splňoval dokonale,“ shrnuje David Jařab důvody, které jej vedly k volbě právě tohoto nepříliš odlehčeného románu. Vůbec první převedení tématu na česká divadelní prkna si vzal na bedra soubor pražského Divadla Komedie.