Nejspíš jsem příšerně zvrhlá. Když se mi nabízí inscenace o sexu a intimitě, jednoduše mi nestačí sprosté výrazy, co se občas zaseknou v replikách, ani nazí herci, či několikrát po sobě přirážející mužská pánev mezi roztažené ženské nohy. Sex je přece o prokrveném zpoceném těle, co nevzdychá, protože je to další stereotyp, ale protože musí někam vypustit tu pulsující energii a vzrušení. Sex mi byl tentokrát představen jako odsouzeníhodný, problém neřešící, stereotypní a heterácký. A holt mne to k vyvrcholení nepřivedlo.

Připouštím, že zobrazit na jevišti intimní scény je jistě velmi složité. Už se mi ale podařilo vidět několik inscenací, kde se to povedlo mnohem lépe. Příkladem z doby nedávné jsou Diversanti, kteří si zvolili ve své inscenaci (Ne)chtěná útěcha téma zraněné ženské sexuality skrze znásilnění. Silně stylizovaným pohybem v taneční choreografii dokázali zachovat jednak křehkost mladých hereček, ale také přenést intimní bolestivé prožitky divákům. Ve srovnání s nimi se erotická balada Homo eroticus Sabiny Machačové a Gabriely Ženaté zdá velmi plochá – snad kromě jediné scény, kdy se Lucie Ingrová a Dominik Teleky, oba nazí pod tlumeným světlem, přibližují k sobě a chvilkově vytvářejí mezi sebou intimní elektrizující pole, hmatatelné napětí a nedůvěru v celou situaci, pak jako divák neřeším jen dva nahé herce, ale emoce z celého vyznění dané scény. Podstata jiných akcí, kde se objevovala nahá těla, už mi nedávala jinou informaci, než že se jednoduše někdo svlékl. Text sám o sobě, dle mého názoru, nabízel mnohem více, než se podařilo nakonec ukázat stylizovaným pohybem a promluvami herců. Živá hudba v podání elektrické kytary a zpěvu Martina Nešporka už byla spíše jen efektivním přídavkem.

Každý s každým
Každá ze čtyř postav inscenace Homo eroticus má problém, o kterém nevíme, jestli vznikl, protože nikdo z nich nenašel dobrého partnera, nebo proto, že aktéři nezvládají život v páru nebo měli špatné dětství. Muži si stěžují na ženy a ženy si stěžují na muže. Co ještě mohou udělat v tom bezvýchodném trápení? Tak si to s někým rozdají a ublíží druhému a sobě zároveň. Z nešťastné lásky se snaží vyléčit vztahy na jednu noc, utopit tělo v alkoholu, dopřát si alespoň fyzické ukojení, když už to emoční není na dosah.

Dvojice Ingrová–Teleky představují známější verzi nešťastníků. Ona chce, aby ji někdo miloval, a své tělo nenávidí. Stalo se strojem, který podle potřeby zapne a zase vypne, ale už k němu nepatří duše… Jako by měla kopřivku, škrábe se a nemůže přestat. Chce sedřít všechnu tu bolest, ale nejspíš jí dochází, že ta už dávno není na povrchu. Nemůže přestat ani se sexem, protože jinak by zůstala sama. A to nechce nikdo. On ji nenávidí, protože ho opustila, a tak si vylévá zlost na jiných.

Druhá dvojice Alžběta Vaculčiaková – Petr Holík jsou párem podivínů. On miluje více svou práci než ji, fyzicky i duševně. Vůbec nechápe, k čemu jsou ženy dobré. Ona je frustrovaná. Nezvládají intimní sblížení, ani se nadobro rozdělit. Důvod je prostý, nikdo nechce být sám.

A tak nikdo nechce být sám a sexem si ubližují a v oblasti sexu si nerozumí a sex chtějí a nechtějí a sex a sex a sex … A o čem že to vlastně bylo?

Dohra
Napadá mne ještě jedno srovnání s inscenací Shopping and fucking v režii G. Wiśniewského (Teatr Studyjny Łodz), u níž nejspíš nemusím dodávat, že se o sexu mluví neustále. Homosexualita a sex v podání studentů byly zobrazeny naturalisticky až se občas mohlo zdát, že k pornografii chybí už jen zhruba 15 cm. Herci však stále věděli, o čem hrají a co chtějí říct. I tento aspekt mi u Homo eroticus chyběl.

Oceňuji odvahu celého týmu se do této problematiky pustit. Osekat naši dobu na dobu těla, jak říká podtitul, je jistě správná úvaha, jenomže uzavřená ve velmi malém okénku. Některým se jistě odlehčené a místy vtipné představení může velmi zamlouvat, ale nám zvrhlým chybí vidění, dozvídání a nalézání toho, co je sex, toho co jste našli, když jste zjišťovali, jaký může být, co pro vás může znamenat. Řekněte nám, dozvíme se od vás víc, než když to budeme sami dělat? ∞


Homo eroticus aneb láska v době těla
BuranTeatr (Kounicova 22, Brno)
premiéra 14. 9. 2018 • nejbližší repríza po 14. 1. 19:30