Někdy je tak těžké odborně vysvětlit, co autor zamýšlel svojí inscenací. Mám pocit, že se to prostě nedá napsat. Když absentuje příběh, nejsou rozeznatelná témata a nechytíte se žádného textu, pak se to zvrhne v dlouhé zírání na prázdný wordovský dokument. Ale když se konečně donutím vytvořit aspoň úvod, zjišťuji, že přece právě proto, že se nemusím chytat skoro ničeho, mne baví nad tím přemýšlet. Moje myšlenkové pochody bývají dost zmatečné, takže se chyťte rychle. Tentokrát mluvím o pohybovém traktátu Deep Shit v režii Juraje Augustína.

Zaujalo mne slovní spojení „pohybový traktát“, nebo by se dalo říci pohybové pojednání. Traktát se používá samozřejmě ve vztahu k písemnému projevu, ale proč by pohyb nemohl mít filozofický, náboženský, politický nebo morální podtext a třeba i zdlouhavě nás o něčem přesvědčovat? Tyto charakteristiky traktátu mohly být impulsem k tomu, že inscenace Deep Shit není ani tak „deep“, protože to není jejím účelem. Víceméně si dává za cíl vám ukázat, jak jste to celé nepochopili.

Hlavně nepřekročit Rubikon
Úkol diváků je jednoduchý: Dělejte si, co chcete (v mezích slušného chování). Pomůžeme vám poloprázdným jevištěm bez židlí, kde se občas povaluje nějaká ta dlažební kostka. Můžete si sednout, prostě popocházet kolem nebo si klidně lehnout doprostřed místnosti. K interakci vás budou neustále vybízet dva k tomu určení jedinci. Jejich úkol je ukázat vám, že něco můžete. Přestože dva performeři mají danou choreografii, stále se na vás dívají, jako by bylo něco špatně. Jako by čekali, že se konečně zvednete, pohnete, projdete, zapojíte. Znervózňuje vás to. Ale když se v důsledku zase tak moc před vašima očima neděje, divíte se: není to třeba vaše chyba?

Juraj Augustín mezi dvě desítky dlažebních kostek (nevím, kolik jich tam bylo, ale tři desítky mi přišly moc a jedna desítka málo) staví dvojici Petr Holík a Patricie Pažická a nechává je pobýt na jevišti za zvuku hudby Ondreje Kalužáka a zpěvu Karla Heřmana zhruba padesát minut. Dynamická hudba jen podporuje chuť se odlepit od podlahy a využít nabízený prostor. Kostky performerům v pohybu překážejí, zároveň chvilkami pomáhají a určují nějaký pevný bod. Diváci se stali takovými většími a dýchajícími dlažebními kostkami, protože také překážejí. Performeři s nimi občas pohybují a jediný rozdíl mezi kamenem a divákem byla právě ta svoboda se rozhodnout něco udělat. V některých momentech vám ještě ukazují, co by bylo možné si dovolit. Útočí na vás koštětem, abyste se pohnuli, opakují prvky stále dokola, a vy třeba pořád nic. Kolikrát si ještě stáhnou další vrstvu spodního prádla, než se rozhoupete vyzkoušet sami, zda tam ještě nějaká vrstva zbývá?

Zkušenost je učitelem všech věcí
Choreografie zčásti zahrnuje pohyby typické pro zvířata. Pažická a Holík lezou po čtyřech, válejí se po sobě jako koťata nebo nosí jeden druhého na zádech. Jsou sobě navzájem ale také partnerem, na kterého reagují a vytvářejí duo synchronně se procházející po prostoru jeviště. V některých momentech jako pár následují jeden druhého a střídají se ve vedení. Podávají si kostky, svlékají se navzájem, opakují pohyby v kánonu. Holík má od začátku představení k dispozici dvě hole, jako by neměl v pořádku dolní končetiny. Odkládá je však brzy spolu s kusy oblečení a hole nemají v celkovém konceptu nijak významnou úlohu. Snad se o ně mohl někdo jiný z řad diváků opřít nebo je jinak využít s vlastním nápadem. V interakci s diváky bylo důležité neporušit určitou hranici my a oni, což se mnohem lépe dařilo Patricii Pažické. Její výraz zůstával neutrální a chvílemi i opovrhující směrem k divákům, kdežto výraz Petra Holíka sklouzával do klaunsky usměvavého. To mi chvilkami přišlo nelogické vhledem ke zbytku představení. Myslím, že spíše neustál některé situace a vypadl z vážné polohy. Pokud mu to ale osobně přišlo jako lepší varianta, jak diváka pobídnout k interakci, možná měl pokračovat a rozvinout tuto polohu daleko víc.

Přišla jsem, viděla jsem, a musím přijít ještě jednou
Samozřejmě ani já jsem se nestala ničím víc než dýchající dlažební kostkou. Teď mne to mrzí a zároveň o to víc zajímá, co by se stalo, kdyby… Hodnocení inscenace mi v tuto chvíli připadá asi ještě těžší než na začátku. Od „a to čo bolo?“ jsem se dopracovala „smysl to pro mě mělo“. Jak to bývá zvykem u pohybových a tanečních inscenací, musíte se sami přesvědčit. Výzva v podobě pohybového traktátu mi více než na smysl ukrytý v pohybu a choreografii upřela pozornost na vlastní konání. Paradoxně jsem se dostala „deeper“ a to zneklidnění mě baví.


DeepShit (Pohybový traktát)
Buranteatr (Kounicova 20, Brno)
premiéra 29. a 31. 3. • nejbližší repríza út 28. 5. 19:30