Fanatický bibliofil, vášnivý obdivovatel umění, vyznavač okultismu, knihovník, úředník a amatérský tiskař – vším tímto byl náladový, zatvrzelý a osamělý litomyšlský podivín Josef Portman.

Množství významných děl, tisků a knižních unikátů i dokumentace předal Portman v podobě sbírky Památníku národního písemnictví. Tyto hodnoty nyní představuje obsáhlá výstava Mánie Josefa Portmana – „Vy jste unikum milý Portmane“ v Městské galerii Litomyšl. Nejen o ní, ale hlavně o samotném Portmanovi, jsem si povídala s Vilmou Hubáčkovou a Bronislavou Rokytovou, kurátorkami výstavy a spoluautorkami knihy Josef Portman (1893–1968). Na pomezí bibliománie, která byla k výstavě vydána.


Proč zrovna nyní dostala osobnost Josefa Portmana tolik pozornosti?
VH: Josef Portman v letech 1959–1969 předal svoji sbírku umění do Karáskovy galerie, která byla už tehdy pod správou PNP. Poté z ní byl vytvořen samostatný fond, který byl rozdělen do tří odborných oddělení – výtvarná díla do oddělení uměleckých sbírek, archiválie do literárního archivu a knihy s dedikacemi od různých zajímavých osobností do knihovny.

BR: V Portmanově osobní knihovně jsou i různé monografie a katalogy vztahující se k výtvarným umělcům, s nimiž spolupracoval. Soubor je jistě neúplný, protože Portman se svou knižní sbírkou dost „obchodoval“ – výtvarníkům často platil knihami. Takže neznáme původní počet svazků v jeho knihovně. Z korespondence je však možné se dočíst, co bylo součástí jeho sbírky a jaké knihy komu nabízel. Portmanův fond v PNP je velice rozsáhlý a uceleně nebyl veřejnosti nikdy představen. Výročí 125 let od Portmanova narození a zároveň 50 let od jeho úmrtí vybízely, abychom jej důstojně připomněli.

Josef Portman je bytostně spojen s Litomyšlí, kde žil ve svém domě, který je po něm pojmenován Portmoneum a aktuálně slouží jako muzeum s malbami od Josefa Váchala. Jak vnuknutí nechat vymalovat prostory domu vzniklo, jak dlouho se Portman s Váchalem znali?
VH: Předcházelo tomu Portmanovo okouzlení Váchalovým dílem a vzájemná korespondence. Nejprve Portman viděl v časopise Philobiblon Váchalovy grafiky, které ho nadchly tak, že zatoužil poznat a také získat co nejvíc umělcových děl. Portmana na nich přitahovala zejména zvláštní, skrytá fantastická ezoterická složka. Dopisovat si začali už v roce 1913 a řadu let to byla vlastně jejich jediná společná forma komunikace. Osobně se setkali až v roce 1919 v Praze. V roce 1920 pozval Portman Váchala do Litomyšle a inicioval výzdobu interiéru svého domu.

Proč si tak dlouho pouze psali?
VH: Portman žil v Litomyšli, začal chodit do práce, ve volném čase se věnoval své bibliofilské zálibě a moc necestoval. Váchal bydlel v Praze, věnoval se hlavně své tvorbě a navíc nebyl zcela přístupný člověk, což vedlo k tomu, že se mu Portman snažil přiblížit alespoň prostřednictvím dopisů. Pak začala první světová válka, takže nebylo možné se setkat. Portman byl povolán na vojnu, kde nejprve působil jako záložník v Maďarsku a potom pokračoval ve Vysokém Mýtě. V letech 1917–1918 byl Váchal odvelen na italsko-rakouskou frontu, a proto se se sešli až po ukončení války. Bylo to v Praze ve Váchalově ateliéru ve Vršovicích. Jejich korespondence se dochovala a je nesmírně zajímavá. Uchována je ve fondech Portman a Váchal v literárním archivu PNP. V raných dopisech dominuje téma, které oba zajímalo – okultismus. Komunikace probíhala tak, že se Portman vyptával a Váchal zpočátku neochotně, postupně vstřícněji odpovídal. Dopisy byly stále obsáhlejší a otevřenější. Portman si soustavně o těchto věcech psal jen s Váchalem, který se stal jeho duchovním rádcem. Toto jejich dopisování je spojené i s některými groteskními momenty. Přestože byli v častém kontaktu nevěděli, jak vlastně vypadají, takže se navzájem požádali o zaslání fotografií. Jako první poslal svoji podobenku Váchal Portmanovi. Do dopisu z prosince 1914 přiložil svůj starší fotografický portrét s plnovousem od Jindřicha Bufky, který doplnil komentářem, že dnes už tak nevypadá, protože si pořídil zásobu holicích nožů. Zmíněnou fotografii je možné vidět v knize i na výstavě. Krátce na to v lednu 1915 poslal Portman svou první fotografii v dlouhém zimníku v zasněžené Litomyšli Váchalovi, který, když ji viděl, přirovnal jeho vizáž k podobě francouzského okultisty Stanislase de Guaity. Jeho novodobý portrét, jehož autorem je současný malíř Martin Mulač, byl použit v knize a je představen i na výstavě.

Oba dva Josefové si na zevnějšku zřejmě velmi zakládali…
VH: Podle těch fotografií to tak vypadá, ale nemyslím si, že by to byl nějaký zvláštní záměr.

Oba byli tedy zřejmě překvapeni, s kým si vlastně dopisovali. Nádherné na tom je, že byl Portman skutečně fascinován hlavně Váchalovým dílem, aniž by si jej spojoval s konkrétní podobou tvůrce.
VH: Bylo to vzájemné, Portmana ale fascinovala celá Váchalova osobnost. Dílo bylo vstupní branou a dopisování cestou k hlubšímu osobnímu poznání a k možné spolupráci.

BR: Tímto způsobem ale nezačínala spolupráce pouze s Váchalem – téměř dva roky si dopisoval i s německým výtvarníkem Albertem Schamonim, než začali opravdu spolupracovat. Zřejmě to tehdy bylo běžné. Navíc Portman, jakožto amatérský tiskař, neměl jméno zvučného vydavatelství a všichni proto tušili, že i jeho zakázky budou honorovány podle toho. Přemluvit někoho už jen ke spolupráci mohlo být tedy dost komplikované.

Byla to tedy hlavně otázka času a vytrvalosti, aby se prokázalo, že se jedná o skutečný zájem.
BR: Ano, a u některých umělců to prvotním zájmem skončilo. Korespondence nejen s výtvarníky je z toho důvodu mnohem bohatší. Zahrnuje totiž i osobnosti s nimiž plánovaná práce uskutečněna nebyla.

VH: Korespondence obsahuje tisíce dopisů s mnoha autory – výtvarníky, nakladateli a literáty. Portman byl v tomto směru grafomanem – dopisy psal téměř každodenně.

BR: Patřilo to v té době k zásadnímu způsobu komunikace. Podobně četná korespondence je dochována s Janem Konůpkem. Dopisy si vyměňovali snad každých čtrnáct dní. Než došlo k nějaké realizaci tisku s výtvarným doprovodem, znamenalo to ještě ohromné množství práce předtím, a to právě v podobě domlouvání až přemlouvání písemnou formou, ale i při osobních návštěvách.

Je těžké si dnes představit, jak takové poznávání pouze skrze dopisy s delší časovou prodlevou vznikalo. Komunikace musela být zřejmě hodně otevřená.
BR: Někteří byli naopak na začátku korespondence velmi opatrní – to se týká například básníka Petra Bezruče. S Portmanem si začali psát v předválečných letech. Bezruč už měl cejch sociálně-kritického buřiče a dával si pozor na to, s kým se osobně stýká a s kým bude navazovat spolupráci. V počátku korespondence s Portmanem byl velmi opatrný. Portman ho musel ubezpečovat, že je členem pouze spolku na ochranu zvířat, a Bezruč mu odpovídal, že jsou to sice krásné záliby, ale že nemá čas. Jejich prvotní komunikace byla hodně humorná. Bylo zjevné, že si Bezruč Portmana prověřoval a ještě ho od tisků svých veršů odrazoval. Pokud v něčem Portman projevoval statečnost a vyjadřoval se k soudobému politickému dění, tak to bylo právě ve vztahu s Bezručem. Když začali tisknout Slezské písně, došlo k záboru Litomyšle – Strakovské polesí se po uzavření mnichovského diktátu stalo Německou říší. Portman psal Bezručovi, jak ho při tisku básně dojímaly a nacházel v nich různé souvislosti s tím, co se stalo. Byl to zároveň jeden z mála emotivnějších projevů v Portmanově korespondenci, protože jinak se skutečně týkala technikálií – jakým způsobem a co budou tisknout. Pokud se tisky odborně nezabýváte, příliš vás asi nezaujmou. I Portmanovy paměti jsou spíše výčtem toho, co dokázal vytisknout. Osobnější záležitosti se v nich stejně jako v korespondenci příliš najít nedají, jde spíše o informativní faktický soupis. V rámci práce na knize, která vznikla ve spolupráci ještě s několika dalšími autory – Marií Rakušanovou, Evou Bendovou a Gustavem Erhartem –, kdy se každý věnoval určitému tématu, se jedno z nich pokusilo o osobní charakteristiku Portmana. Právě ze zmíněného důvodu absence osobních momentů bylo posouzení náročné. Až poslední ze tří Portmanových pamětí se dají číst souvisle. Za války Portman hodnotil pouze to, že nemůže sehnat dobrý papír, tiskovou čerň a pergamen, jiný individuálnější komentář nevkládal. Žil prací a obětoval jí svůj život. Člověk je schopen dělat na sto procent vždy pouze jednu věc. Na začátku jeho života tomu ale tak nebylo, jako mladý byl vášnivý plavec, rád se opaloval a bavil s přáteli. Pár osobních okamžiků najdete i v naší knize. Oženil se a vyženil dvě děti, ale rodinné vztahy byly velmi problematické. Pracoval jako úředník, ale když přišel z úřadu, tak místo oběda vytiskl s otcem aspoň jednu stránku některé ze svých knih. Tehdy se asi něco změnilo – podlehl tiskařské a sběratelské vášni.

VH: V pamětech se zabývá hlavně historií svých tisků a opomíjí svou sběratelskou činnost. A přitom nashromáždil obrovskou a rozmanitou uměleckou sbírku, kterou jsme chtěli prostřednictvím knihy a výstavy podrobněji představit.

Některá Váchalova díla ve sbírce nepůsobí dojmem, že by si člověk řekl – to je typický Váchal. Jsou to poměrně raritní věci.
VH: Ano, Portman získal spoustu raných prací Josefa Váchala, jejichž význam byl doceněn až později. Jeho sbírka obsahuje i různorodý materiál, např. méně známé Váchalovy kresby, skici, zkušební tisky a různé kuriozity. Váchal je nejzastoupenějším autorem v Portmanově sbírce, nikoliv však jediným.

Jak díla Portman vybíral?
VH: Při výběru hrál roli jeho vkus, ale také finanční možnosti, které byly dost omezené. Díla si pořizoval levně, někdy na splátky, případně je dostával výměnou. Pro Váchala nejprve obstarával staré tisky, modlitební knížky, později i krvavé romány. Na své zahrádce pěstoval tabák, který mu posílal. Uplácel ho také např. domácí malinovkou.

BR: K některým věcem se dostal prostřednictvím moravského vydavatele Josefa Floriana. Také získával díla, která už umělci nemohli nikde uplatnit – například přípravné kresby. Sbírka je obrovská, ale je třeba z ní vybrat to podstatné.

Z čeho se tedy dá Portmanova osobnost rekonstruovat?
BR: Existuje rodinná kronika, která byla velmi zajímavá a důležitá. Na každé paměti je ale nutné se dívat s jistým odstupem, protože jsou vždy subjektivním pohledem někoho. V Portmanově osobním životě se stal mezním konflikt s nevlastním synem, který se v 50. letech zapletl do litomyšlského monstrprocesu s rektorem Františkem Ambrožem Stříteským a studenty místního gymnázia. Zřejmě je i podstatný v tom, proč je dnes Portman vnímán jako rozporuplná osobnost. Z korespondence totiž vyplývá, že byl obecně přijímán spíše kladně – ne s každým měl takový konflikt, jako s Váchalem, ten ale pravděpodobně zapříčinila vyhraněnost osobností každého z nich. Korespondence a spolupráce s Konůpkem byla podobně rozsáhlá, ale do výrazných názorových konfliktů nevstupovali. Konůpek byl pedagog a v komunikaci s Portmanem uplatňoval spíše jakási doporučení a fakticky ho odborně dost vedl. Váchal byl impulzivnější. Konůpek Portmana zachraňoval, když už neměl nikoho, kdo by mu tisky vyzdobil, a nejen proto mu nakonec Portman věnoval své paměti. Byl to dlouhodobý vyrovnaný vztah založený na diskuzích.

VH: K upevnění vztahu s Janem Konůpkem nepochybně přispělo i to, že Portman byl ochoten vydávat básně jeho syna Jiřího. Vydal mu jich celou sérii během 30. let 20. století. Z dopisů vyplývá, že Jan Konůpek mu za to byl vděčný.

BR: Korespondence je pro představu o Portmanově osobnosti tedy skutečně zásadní. K Portmanovi se vázaly různé pověsti, které si umělci jistě předávali, takže i když s ním ještě nespolupracovali, již měli nějaké povědomí o tom, kdo to je nebo kým je. Když začal komunikovat s grafikem Josefem Lieslerem, zprvu od něho obdržel portrét Beethovena s tím, že si tak Portmana vizuálně představuje. Oba se osobně setkali až později. Tuto kresbu je možné vidět jak na výstavě, tak v knize.

Portman k těm dvěma vyženěným dětem neměl asi moc vřelý vztah.
BR: To nebylo ani tím, že nebyly jeho dětmi, ale protože nebyl rodinným typem. Děti to měly velice těžké i vzhledem k Portmanově komplikované povaze s velmi specifickým smyslem pro humor. Příkladem je finanční příspěvek litomyšlskému hudebnímu sboru, který ho měl obdržet až v případě, co nezahrají na jeho pohřbu. Jindy běhal se sekerou po světnici a prosil děti, ať ho zabíjí, takže z toho byly samozřejmě naprosto vyděšené. Černý humor děti nemohly pochopit, včetně i toho, kde s ním žily – prostor vymalovaný až po strop Váchalovými malbami asi nebyl zcela ideálním místem pro růst malých dětí. Měly mimo jiné tvrdou výchovu 19. století.

Jak život jeho dětí pokračoval?
VH: Nevlastní dcera už zemřela a nevlastní syn, pan Václav Jozefy, nám poskytl řadu informací, které jsme využili při psaní knihy. V závěru života se Portman zabýval hlavně pořádáním své sbírky. Jeho hlavním záměrem bylo uchovat ji v celistvosti. Uvědomoval si, že kdyby přešla do rukou příbuzných, mohla by se rozdělit a rozptýlit, což nechtěl dopustil. Už od konce 40. let přemýšlel o tom, co se sbírkou bude dál, a psal o tom Josefu Váchalovi. Nechtěl ji nechat v Litomyšli, uvažoval o jiných místech, např. o Hradci Králové, ale hlavně o Praze. V dopise z roku 1956 už zmiňuje, že by sbírku rád odkázal Karáskově galerii, což nakonec udělal.

Znal tedy Portman hodnotu své sbírky?
BR: Cítil se nedoceněný. Ale ve smysl své práce věřil. Nebyl programovým sběratelem, galeristou se vzácnou intuicí, která určuje směr v uměleckých hodnotách – měl spíš v mnohém štěstí. Byl limitován finanční stránkou, proto často oslovoval začínající autory, s nimiž mohl díla měnit za naturálie. Byl neuvěřitelně sečtělý a některé umělce oslovoval na základě toho, že se mu jeho tvorba líbila, když ji viděl v reprodukci. To byl i případ německého výtvarníka Georga Grosze.

VH: Četl bibliofilské časopisy a aukční katalogy. Sbírka je dlouhodobě uložena v PNP a doposud nebyla na žádné větší výstavě představena. Zpracování fondu nebylo dosud nikdy takto celistvě uchopeno, a i proto jsme chtěli, aby se na knize a výstavě podílelo více autorů s více pohledy. Chtěli jsme ukázat, že jedinou osudovou osobností v Portmanově životě nebyl Josef Váchal, ale že jejich okruh byl mnohem širší.

Josef Portman se ve sbírce zaměřoval převážně na české autory, což bylo dané dostupností a možnostmi komunikace, ale měl ve své sbírce i symbolistu Odilona Redona. Jak se k němu dostal?
BR: Zájem o práci zahraničních autorů vzešel od Josefa Floriana. Portman se stal obdivovatelem jeho sbírky děl Georgese Rouaulta. To byl zásadní podnět k úvahám o rozšíření spolupráce tímto směrem. Portman měl ve velké oblibě dekadentní a secesní autory. Bylo to pro něj natolik zásadní, že se o ně rozhodl sbírku obohatit i v době, kdy to nebylo reálné, protože Redon byl po smrti již téměř patnáct let. Tyto tisky vznikaly na základě Portmanovy knižní sbírky. Ze vzácných publikací a katalogů vyjmul vybrané reprodukce, které vevázal do svých tisků. Právě Redonovy interpretace pocházejí z mnohem staršího knižního vydání Baudelaireových Květů zla. Přímou a nejúspěšnější spolupráci Portman navázal s Albertem Schamonim a Georgem Groszem. Vzácné Rouaultovy kvaše obdržel jako finanční výpomoc Josefu Florianovi, protože jinak zůstalo jen u několika dopisů s tímto francouzským umělcem a jeho dcerou.

Co se kromě okultní tématiky ještě objevovalo v jeho sbírce?
BR: Výjimečná je i část sbírky erotické literatury. Zatímco Florian se specializoval hlavně na náboženskou tematiku, Portman rozdíly nedělal.

Byl Portman společenský? Jak ho přijímali sousedé a vlastní rodina?
BR: Jak jsem již naznačila, v průběhu života se to dost změnilo. Podle fotografií byl normálním zábavným mladým mužem, ale později jej zřejmě pohltila četba a cestování ve vlastní imaginaci a dále pak touha sám tisknout, což se i stalo jeho závislostí. Návštěvy, které za ním chodili, tvrdily, že je příjemný. S vášní se ale bavil pouze o svém pracovním zájmu, tehdy se dokázal otevřít a být zábavný.

VH: Portman byl osobností dvou tváří – na jedné straně nudný úředník, ale pak vášnivý bibliofil až biblioman v soukromí.

BR: Způsob, jakým dokázal pracovat – určité záchvaty tvůrčí činnosti a pak zase úpadky –, naznačují, že mohl trpět psychickou mánií, včetně té grafomanie. Na začátku manželství uvažoval o tom, že se svou prací skončí, protože rodina to nebude chápat a bude se jí muset podřídit. Přibližně po roce však zkonstatoval, že to nebude nutné, a o to intenzivněji se vrhl do práce. Nelze říct, co přesně ho k tomu vedlo – jestli manželčina tolerance, nebo to, že očekával naplněný vztah, kdy se jeho život bude ubírat jiným směrem. Což se nakonec zjevně nepovedlo.

Spíše tedy vše prožíval skrze vlastní fantazii, protože ve skutečném životě nebyl schopen emočně fungovat. Jeho žena musela asi dost strádat. Jak dlouho spolu žili?
VH: Svatbu měli v roce 1936. V 50. letech však prožívali složité období, které vedlo až k odcizení.

BR: Z kroniky je ale zřejmé, že si i před tím každý žil po svém. Ona bydlela s dětmi v jedné místnosti a on byl v tom svém prostoru vymalovaném Váchalem. Se svou manželkou si vykali.

VH: Děti neoslovoval jménem, ale jenom „holka“, „kluk“.

Ví se něco o výchově Portmanových rodičů?
VH: Podrobnosti nejsou známy. Jeho otec původně pracoval jako typograf v Augustově tiskárně. Po narození syna Josefa tam už zaměstnán nebyl a působil jako kostelník při děkanském chrámu v Litomyšli. Později Portmanovi mladšímu pomáhal s tisky nízkonákladových bibliofilií. Otec tedy vysázel řadu jejich společných knih až do 40. let, zatímco syn sazbu rozvrhoval a oslovoval výtvarné umělce. Vztah spolu měli dobrý, navzájem se uznávali.

Jak dlouho vznikala kniha a jak dlouho se připravovala výstava?
VH: Kniha vznikla jako výsledek tříletého projektu, kterému předcházel výzkum sbírky a následovalo samotné vypracování kapitol. Příprava výstavy trvala asi rok a půl. Chtěli jsme také ukázat, že Portman na poměrně malém prostoru měl umístěno velké množství uměleckých předmětů. V úvodu výstavy je zařazen oddíl Dílna-kobka-svatyně navozující dojem pracovního prostředí, odkud se vychází do dalších místností a divák se dostává k dalším jeho oblíbeným tématům. Všechny části jsou zaplněny množstvím artefaktů, což odpovídá jeho domácímu prostředí. Hlavní část sbírky měl umístěnou doma v Portmoneu, kde žil ještě se svou ženou a dvěma dětmi.

BR: Některá díla ukládal v úřadu, třeba obrazy, které si zde zavěšoval, ale jinak měl prý skutečně vše jen ve svém domě. Skutečnost, že Portman doma uchovával korespondenci čítající osm kartonů s několika tisíci dopisy, vlastní tisky, umělecká díla a neopomínejme osobní knihy, je skutečně nepředstavitelný. ∞


Josef Portman (1893–1968). Na pomezí bibliománie
Arbor vitae societas a Památník národního písemnictví
Praha, 2018, 432 stran