V divadle Komedie mělo premiéru představení Lazarus s podtitulem Zpátky ke hvězdám. Jedná se o muzikál autorské dvojice David Bowie a Enda Walsh. Je předposledním počinem, zároveň rozloučením i odkazem muže mnoha tváří, hudebního chameleona, inovátora, který neustále porušoval hranice a zažil vzlety i hluboké pády. Kdo se někdy našel v melodiích a textech Davida Bowieho, tak ani nemusí číst dál a rovnou ať vyrazí do divadla… Nebude litovat.

Pozoruhodný příběh rozevírá vějíř možných interpretací, vyprávění je to snové, něžné i mrazivé. Působivě představuje svět uvnitř i vně hlavy Thomase Jerome Newtona. Hovoří o jizvách, které nejsou vidět, zlomeném srdci, o uvíznutí mezi dvěma světy. Základní linkou jsou osudy muže, který spadl na Zemi, resp. který opustil svou planetu, rodinu, aby se pokusil najít místo k životu pro své blízké a své společenství. Jeho domovská planeta totiž vysychá a hrozí, že život na ní jednoho dne zanikne. Na Zemi se dokáže hravě prosadit, nashromáždí obrovský majetek, o co se pokusí, to se mu podaří (americký sen jak vystřižený). Zlom nastává ve chvíli, kdy je nucen prozradit svou identitu, aby se mohl vrátit domů. Lidé propadnou strachu z neznámého, někteří nevěří, jiní chápou jeho přítomnost jako ohrožení, následuje ponižování, ubližování, verbální i fyzické, tajné služby jej krutě vyslýchají a nedovolí mu Zemi opustit. Výsledkem je ztráta Mary Lou a možná i ztráta rozumu, uzavření se do světa představ uvnitř své hlavy a světa ukrytého v láhvi ginu… Příběh odcizení se, ztráty motivace, vyhoření… (Záleží na interpretaci každého.)

Jediné, co zbývá, je naděje
A právě zde začíná příběh muzikálu Lazarus, v režii Mariána Amslera. Příběh o naději a uvědomění si toho, co je v životě opravdu důležité. Je volným pokračováním či epilogem osudů T. J. Newtona z filmu Muž, který spadl na Zemi, v němž D. Bowie ztvárnil postavu mimozemšťana. V mnohém koresponduje s Bowieho osobním i uměleckým životem, s nutností prozkoumat životní situace až na dřeň, hledat svá alter ega. (Schopnost tázat se, hledat bez ohledu na následky a užasnout je základní intelektuální silou zdravého lidského ducha, zároveň jsou to principy, bez nichž by nebylo umění, filozofie etc.)
Bowie ve svém testamentu rekapituluje pozemský život, podtrhává to podstatné. Zároveň popouští uzdu své fantazii, odhaluje svět ušpiněných mezilidských vztahů, který může být pro citlivé bytosti místem k nežití, a proto se snaží utéct či se uchylují do oázy světa umění (jeden vzhlíží ke hvězdám, druhý zas spřádá sen o říši krásy, jiný se uzavírá do věže ze slonoviny či věří v Lazarovo i Kristovo vzkříšení). Ohlédnutí muže umírajícího na rakovinu jater má svou sílu. (V den svých 69. narozenin vydává ještě album Blackstar a dva dny poté umírá, pár týdnů po premiéře muzikálu.)
„Rozčiluje mě konečnost života. Teď, když konečně pochopím sebe i ostatní, bych měl umřít – co je to za pitomou hru? To tady není nikdo, s kým by se dala předělat pravidla? Rád bych, aby mi bylo dvě stě tři sta let,“ vyjádřil se o deset let dříve při projevu svých prvních vážnějších zdravotních komplikací. Smrt je jedním z druhů odpojení se. Bowieho přání dlouhověkosti se může vyplnit v životnosti jeho odkazu. (Vřele doporučuji přečíst si program k představení.)

Se zatajeným dechem…
Příběh T. J. Newtona na jevišti v Komedii lze interpretovat i pohádkově. V této souvislosti přímo uhrančivě působí herecké výkony dívky–anděla (Erika Stárková) a Valentina, šviháka v zeleném s havraní hřívou (Pavel Smolárik), který myslivecký klobouk ani nepotřebuje. Není však pokušitelem, jen mu nezbývá než reagovat na přemíru lidského sobectví (Ben a Michael). Je zástupcem temných sil (spolu se svými stíny), zároveň je představitelem chladného pragmatického uvažování bez jakéhokoliv citu. Ošetřovatelka Elly (Nina Horáková) se svým IT manželem (Michal Bednář) sehrají etudy (cítíte je až do morku kostí), které byste ve svém vlastním životě zažít nechtěli, a přesto se nezřídka stávají. Ústřední postava pana Newtona (Igor Orozovič / Ondřej Ruml) se v přesvědčivosti nejvíce liší odstínem barvy vlasů. Každý svůj, každý jiný, oba talentovaní zpěváci, jeden ještě navíc činoherec (jeho subtilní polohy role jsou neuvěřitelně věrohodné). Pohybovou choreografii vystihuje slovo souhra (Stanislava Vlčeková). Dojem náramně umocňuje i minimalistická scéna, přitom tak členitá, že chvílemi nestíháte postřehnout všechno, co se na jevišti děje (Juraj Kuchárek). Projekce (František Pecháček) s režisérovými obrazy, např. Japonky se slunečníkem a Banksyho dívkou s červeným balonkem, skvěle podtrhují vizuální dojem, jinde i významové vyznění (nůž s dvojím ostřím v rukou Thomase).
Sluší se neprozrazovat děj, nepřipravit diváka o moment překvapení. Jediné, co zbývá, je vřele doporučit: Zpátky ke hvězdám! (Několikaminutový aplaus ve stoje je též dobrou vizitkou.)
Podmanivá syrovost, poetičnost a někdy ponurost textů Bowieho písní je slovy těžko vystihnutelná.* Totéž platí i o vyznění dialogů, které kolikrát tlučou jako zvon… (dramaturgie Jana Slouková).
Valentine: „Já nikoho soudit nebudu. Víte, jak je to ničivý? Když se lidi usnesou, že jste zasranej blázen – zaškatulkujou vás! Co takhle projevit trošku laskavosti? Je strašně snadný zadupat někoho do bláta – to svede kdejaký zvíře – ale dopřát člověku šanci najít naději někde, kde žádná není – v tom je pravá laskavost.“

P. S. (český překlad v titulcích – tady by to ani jinak nešlo, jen škoda, že jindy [ve filmech, na divadle] se na překlady písňových textů zapomíná)


Lazarus
Divadlo Komedie (Jungmannova 1, Praha 1)