Marcela Straková řečená Mař. je pro mě ztělesněným důkazem toho, že když děláte, co vás baví, vaše srdce plane jasným plamenem a oči září jako hvězdy. V Čechách i v zahraničí pracuje jako kulturní manažerka, fundraiserka a kurátorka. Vyjmenovat její aktivity by vydalo na článek do Wikipedie. Za všechny zmíním její podíl na vzniku streetartového a graffiti festivalu v ČR NAMES (2008), spolupráci s Artyčok TV a vedení Českého centra ve Stockholmu. Od roku 2009 do konce roku 2013 byla součástí týmu Nové scény ND. Společně s Janem Žaloudkem a Michaelou Klakurkovou vymyslela koncept lesa z vyhozených vánočních stromků, který se v minulosti několikrát objevil na piazzetě ND.

Zrovna ses vrátila z Bristolu, kde jste realizovali projekt “Second Chance” („Druhá šance“ – les z vánočních stromečků). S jakým jste se setkali ohlasem?
S výborným! Z Bristolu nás sami oslovili. Mezi občany projekt komunikovala i radnice. Všechno bylo připravené tak, aby akce dopadla maximálně dobře. Se stromečky přišla spousta lidí, jezdili s nimi na kole, auty, lodí… Ve spolupráci s Českým centrem Londýn se podařilo přivézt i celou kapelu Please the Trees, takže to navíc byla velká krásná vernisáž.

Jak vznikl nápad na les a kde všude jste s ním už byli?
S Honzou Žaloudkem a Míšou Klakurkovou jsme jednou na Silvestra přemýšleli, co s vánočními stromečky, kterých je po svátcích po Praze u popelnic spousta. Jak to uchopit a přimět lidi přemýšlet? Vymysleli jsme tenhle koncept, podle kterého ty vyhazované stromečky můžou ještě zazářit. Od roku 2010 je to pátá sezóna. V Praze byl les čtyřikrát (letos poprvé ne), jednou v Bukurešti, letos v Berlíně a v Bristolu.

Znám váš les z piazzety Národního divadla. Ty jsi působila na Nové scéně, která tento prostor významně rozpohybovala. Mohla bys mi přiblížit, co obnášela práce programové ředitelky?
Programová ředitelka, to je silné slovo. Na Nové scéně byl ředitel jenom jeden, a to Štěpán Kubišta. Já jsem měla na starosti audience development, veškerý doprovodný program v budově i na piazzetě ND, koprodukční projekty, mezinárodní spolupráci a fundraising. Práce obnášela vymyslet projekt, prosadit jej ve strukturách ND, sehnat na něj peníze a dohlédnout na realizaci.


Jak dlouho jsi tam působila a co tě nejvíc potěšilo?
Přes čtyři roky. Těch věcí byla spousta, každá měla trošku jiný rozměr a až na výjimky mi všechny dělaly velkou radost! Souvisely s oživováním celého domu a prostoru kolem. Velké zahraniční soubory, které jsme přivezli, byly jedinečné už jenom proto, že tady nikdy dřív nevystupovaly a už sem taky asi hned tak nepřijedou… Spolupráce s Constanzou Macras, skandinávské projekty nebo site-specific akce na piazzetě. Bylo toho spousta. Např. první přenosná sauna H3T byla perfektní, stejně tak i druhá, stejně tak fungoval náš les z vánočních stromečků. Ze zahraničních pro mne bude vždy vyčnívat hostování Cullberg baletu a úplně první velká instalace na piazzetě – Seno ve spolupráci s Eposem 257. Seno byla nesmírně odvážná věc hned v lednu 2010, kdy jsme Novou scénu otevřeli. Nebo trávník. Byl obrovský! Nikdo nevěřil, že to dokážeme, a my to dali! Všechno byla radost!

Zmínila jsi Skandinávii, mám pocit, že k ní máš osobní vazbu. Jak to vzniklo?
Jo, jo, je to jedna z mých srdečních záležitostí (smích). Strávila jsem tam několik let života. V roce 2000 jsem odešla studovat do Švédska a tak to nějak začalo. Nikdy jsem nečekala, že to nabude takových rozměrů, abych vozila švédská představení sem nebo řídila tamější České centrum.

Není moc lidí, kteří by sem skandinávské soubory vozili, není to lehké. Skandinávci nemají potřebu s projekty tolik cestovat, jejich systém nabízí umělcům dobré podmínky, aby se realizovali ve své zemi, a na cestování je paradoxně peněz méně. Ze Švédska i Dánska jsme na Nové scéně uvedli několik představení. Spolupráce byla radostná a diváci ocenili, že mohli poznat něco nového. V Čechách známe skandinávský design, nábytek, filmy, ale co se týče živého umění, myslím, že jsme alespoň částečně přispěli k tvůrčímu propojení.

Co obnáší vedení Českého centra?
Je to pestrá a náročná práce. Ředitel by měl mít přesah do všech oborů a zároveň být dobrý manažer a fundraiser, logicky ze své funkce propojuje hodně institucí a aktérů. Zároveň je to člověk, který je za realizovanými projekty nejmíň vidět. Prosadit něco českého do zahraničí není zrovna lehké. Musíte působit přesvědčivě, mít kurátorské schopnosti, umět pracovat s lidmi a znát zemi, ve které působíte.

V ideálním případě vzniká kulturní most. Oblast působení je samozřejmě široká. Když jsme prezentovali design, nutně jsme se dostali i k obchodu. To jsou právě ty přesahy a propojování. Jedná se o prezentaci naší země a zprostředkování uměleckých příležitostí. V každé zemi je to jiné, protože v každém regionu zafunguje něco jiného. Každá země má svá specifika, podle kterých se projekty vytváří.

Co se ti ve Švédsku nejlépe osvědčilo?
Spousta věcí. Byl to proces. Na místě diskutujete s lidmi a najednou zjistíte, co je zajímá, co by je bavilo, na co by přišli.

Velký úspěch a mediální dopad měla např. obří tapeta na fasádě od Antonína Jiráta. Zeď byla obrovská a na instalaci padlo 150 kg lepidla. Ve Švédsku, a hlavně ve Stockholmu, tyhle věci legální cestou skoro nevznikají. Zrealizovat něco tak obrovského v centru města byl opravdu výkon, umělec mrznul na plošině ve výšce 20 metrů. Obraz tam visel skoro rok. Každý den jsem jezdila kolem, byla jsem s tím spokojená, to úsilí stálo za to!

Pracuješ s velkým nasazením, kde si dobíjíš baterky?
Obklopuju se lidmi, kteří mě mají rádi, a já mám ráda je. Mám skvělé sousedy. Běhám, cvičím jógu a snažím se dělat si radost, často z malých věcí. V zimě jezdím na hory a v průběhu celého roku vymýšlím věci, u kterých se můžou lidi potkat a mít se dobře. Teď například s kamarádkou chceme obnovit běžkařský závod. Je to klasický závod na 15 kilometrů, který na Vysočině kdysi existoval a skončil v roce 2000. Rozhodly jsme se ho obnovit už jen proto, abychom se viděli s kamarády a užili si příjemnou akci na běžkách.

Zmiňuješ běhání, slyšela jsem, že jsi běžela maraton. Kolikrát?
Běhám teprve rok, takže maraton zatím jen jednou. Předtím jsem běžela půlmaraton, ale nemyslím si, že by to byl kdovíjaký výkon. Beru to jako normální běžecký vývoj. Nejdřív menší závod, pak větší. Někdo ani závodit nepotřebuje. Pro mě to byla spíš osobní výzva. Jinak běhám hlavně pro vlastní dobrý pocit, pro uvolnění a vyčištění hlavy. Běhám, když mám na něco vztek.

Kde se bere tvoje nadšení pro kulturu?
Myslím, že bych mohla být zapálená pro cokoli. Kultura není samostojná, je o lidech a pro lidi. Některé věci mi přijdou smysluplné a mám potřebu jim pomoct. Někdo je iniciátor, někdo realizátor, někdo konzument. A někdo je třeba kombinací všech tří. Všichni jsou potřeba. Mě nejvíc baví dělat věci pro lidi. Výstavy lesa z vyhozených vánočních stromečků, sauny ve veřejném prostoru, komentované prohlídky Novou scénou… to je v zásadě jedno. Ale nedělám jen věci kolem kultury, zajímají mě i komunitní projekty, prostě být s lidmi a něco dělat společně. Některé ty projekty jsou třeba hrozně malé anebo trhlé. Pěstování zeleniny, společná večeře venku, sraz sousedů nebo společná novoroční čočka, je to spíš o zpříjemňování prostoru, ve kterém žijeme, o bytí spolu. Všichni mají možnost se na tom podílet. Každý se nějak realizuje a já se realizuju takhle.

Co máš v plánu dál? Spolupráce s Novou scénou skončila. Nevím, jestli se k tomu chceš nějak vyjádřit?
To, že už na Nové scéně nebudeme dál pracovat, jsme se dozvěděli teprve nedávno, resp. já jsem byla o zrušení mé pozice zpravena až 20. prosince. Měli jsme do června naplánované některé projekty, které teď neproběhnou, protože mou agendu ani nebylo komu předat a nikdo ji po mně nechtěl. Teď je ale ještě brzy říct, kterým větším projektům se v budoucnosti upíšu.

Chystám se dál pokračovat v projektu lesa „Druhá šance“, který se dá realizovat kdekoliv a předtím, než jsme jej realizovali na piazzetě, probíhal i na jiných místech. Už teď máme signály, kam se s ním vydat v příští sezóně… Budu se angažovat v Prazelenině, na Kampě, kde bydlím, budu pomáhat zdejšímu komunitnímu centru, které na jaře své aktivity rozšíří o tzv. „Plynárenský domeček“ u Čertovky – prostor pro setkávání občanů. Chci pomoct s místními definovat, co jim v jejich okolí chybí a jaký program by v domečku uvítali.

V březnu se budu podílet na festivalu Kampa střed světa a na podzim snad také na dalším ročníku Ozvěn Horňáckých slavností na Kampě. To jsou radosti v naší čtvrti.

S kamarádkou přemýšlíme, že bychom v létě uspořádaly Svatojánskou noc. Měla by být doplněním průvodu svaté Lucie, který pořádá Komunitní centrum Kampa. V únoru budu na Vysočině pomáhat muzeu v Novém Městě na Moravě s grantem na novou expozici. Těším se, že si vyzkouším práci s lidmi v úplně jiném formátu na malém městě. Samozřejmě budou i projekty v zahraničí.

Je zajímavé mít bod, kdy se člověk rozhoduje – může všechno změnit, anebo taky nemusí. Možnosti jsou otevřené a těším se, co z toho vyplyne.

Mně by přišlo fajn zase něco oživovat nebo něco nového budovat, protože to dělám ráda a přijde mi dobré přemýšlet o tom, co lidé chtějí a co je potřeba, a může to být i jen malá věc. ∞