Slavný americký experimentátor, držitel několika ocenění, režisér, kterého chtějí v těch nejslavnějších divadlech světa. Jméno Roberta Wilsona je mezi divadelníky jistě pojmem. Nejinak i v Čechách. Proč?


S pražským Národním divadlem spolupracuje již více než dekádu. Mluví se o něm, lidi od fochu čile diskutují o jeho inscenacích. V pořádku: Robert Wilson zkrátka dělá divadlo jinak. Budiž. Jenže to je tak všechno: od toho se všechno odvíjí a taky tam končí.

Inscenace s výstižným názvem 1914 slibuje hodně. Stoleté výročí začátku první velké války je jistě vhodný čas k připomínání a k bilancování. Hra vychází z dramatu Karla Krause (toho rakouského, ne českého), jehož kompletní uvedení by prý trvalo osm hodin. Tento monumentální text se na jevišti Stavovského divadla potkává s jiným dokumentem o válce, se Švejkem. Přidejme do mixu pár jmen: Postránecký, Javorský, Červená, Medvecká, Rajmont, … Cítíte to vábení?

A pak přijde Wilson. Měl bych se přiznat, že tohle představení byla první jeho režie, s níž jsem měl tu čest. Zasvěcení ale prý již v tuto chvíli tuší, jak bude výsledný tvar vypadat.

Žánrově ho zařadit si netroufám. Míchá se v něm totiž ledacos, ze všeho nejvíc připomíná jakýsi bizarní kabaret. Celé se to nese na trojúhelníkovém kontrastu: co slyšíme, je často v naprostém rozporu s tím, co vidíme, a všechno je navíc pravý opak toho, co víme z dějepisu. Komunikace s hledištěm bezpochyby funguje: celou dobu si divák musí uvědomovat všechny protiklady a přemýšlet o nich. Hrůzy války se občas zdají malicherné oproti fantasmagorickému nepořádku, který se na vás přes rampu valí.

Experiment tady, experiment tam…
Wilsonova inscenace 1914 rozhodně není klasická činohra. Ale ke zjednodušujícímu pojmenování „experimentující“ bych se uchyloval nerad. Jsme svědky excitovaného herectví, pitvoření se, šklebů a skřeků. Pro účinkující musí to představení být neuvěřitelně náročné, trvá bezmála hodinu a tři čtvrtě. Ale tahle vypjatost totálně zastiňuje jakýkoliv jiný smysl, který hra (možná?) má. Dělá z ní přehlídku, exhibici, že „i my v Národním umíme udělat cirkus“.

Komediantský dojem umocňuje kolovrátková hudba, která zní prakticky bez přestání. Jen málokdy je ticho nebo alespoň tišeji; klika flašinetu v orchestřišti se točí a točí.

Je až s podivem, jak takto vystavěná inscenace drží pohromadě. Až v posledních dvaceti minutách mě napadlo, že je to vlastně jenom sled scének a skečů, v příběh spojený jen velice volně. (Ostatně, podtitul v programu hlásá „divadelní pohlednice z pohnuté doby“.) Celou hru táhnou dva průvodci, Optimista v podání Václava Postráneckého a Pesimista Vladimíra Javorského. Stylizace do známé dvojky Laurela a Hardyho je bez debat, ale ničemu neškodí. Především Postráneckého schopnost radikálních změn poloh (ač jsou kolikrát bez zřetelné motivace) je obdivuhodná. Pro mnohé jistě hlavní herecká vábnička, Soňa Červená, jejíž postava Času dějem zvolna proplouvá, se sice objeví jen občas, ale to jí nemůžeme mít za zlé. Ve svých letech je stále úchvatná.

Na dobrou noc
Při Wilsonově představení máte podle mě jen dvě možnosti. Zaprvé – usnout. Ale to v tom rambajzu jde dost těžko. Můžete tedy (to je druhá, ale neméně obtížná varianta) sedět, hledět (nezapomínejte mrkat, prosím vás!), snažit se vnímat každou drobnost, protože fines a detailů je tu habaděj, přemýšlet. Snažit se se nezbláznit. A usnout hned potom, protože tohle všechno je hrozně náročné: nejen hercům, ale i divákovi připravil Wilson pořádný zápřah. Každopádně ještě předtím někoho zaúkolujte, ať vám po návratu z divadla popřeje hezké sny. Nejspíš to budete potřebovat. ∞


1914
Stavovské divadlo (Ovocný trh 1, Praha 1)
premiéra 30. 4. • reprízy 12. a 13. 11. 19:00