Euripidovy Bakchantky představují oslavu vína, svobody, ale i střídmosti a pokory. Ukazují, že ačkoliv je opojení lidskou potřebou a přirozeným pudem, musí se řídit jasnými pravidly a mít přesná ohraničení (ať už v podobě tradičních dionýsovských slavností, divadelní události či ohraničení v podobě vnitřní disciplíny a pokory). Jinak se také dost dobře může stát, že takové veselí skončí utrženou hlavou.

Ve dnech 15. až 20. října 2022 proběhne pátý ročník mezinárodního divadelního festivalu Pražské křižovatky pořádaného Činohrou Národního divadla.

Tradice. Jak je žít, jak je dodržovat, jak je předávat dál, anebo se jich naopak zříct ve jménu nového.

Činohra Národního divadla uvádí v únoru světovou premiéru hry Ondřeje Novotného Otec hlídá dceru.

Činohra Národního divadla uvedla ve Stavovském divadle v české premiéře hru herce a režiséra Vincenta Macaigne Stát jsem já.

Když se mluví o současném baletu, je potřeba odrazit se od autora choreografie posílajícího prostřednictvím tanečníků informaci divákům, kteří si utvoří konečný význam. Možná překvapí, že význam není obsažen přímo v provedeném pohybu. Pro tanečníka má pohyb význam proto, že ho provádí a ví proč. Divák musí nejprve vidět, vnímat a interpretovat.

Významnou divadelní událost letošního roku představí Pražské křižovatky 4. a 5. října 2021 na Nové
scéně Národního divadla. Záhy po světové premiéře zde uvede kolumbijská formace Mapa Teatro svůj
nejnovější projekt La luna en el Amazonas.

Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Myslím si, že toto rčení platí i pro současnou situaci spojenou s COVID-19. Nemám tím však na mysli objevení skrytých talentů v podobě pečení kváskového chleba nebo náhlou proměnu řady rodičů v učitele druhého stupně základní školy. Život v izolaci nám dal prostor zpomalit a přemýšlet jak nad našimi osobními životy, tak i nad stavem společnosti jako takové. Někteří z nás přijali tuto skutečnost jako výzvu ke změně zajetých kolejí a podnět k hledání nových cest. Tak vznikl i nový debatní pořad Činohry Národního divadla, který vychází pod hlavičkou pravidelného cyklu ND Talks, a nese hrdě název #kulturajenarod.

A pokud se to přihodí, tak co nejrychleji zemřít – považovali antičtí myslitelé za největší dar, který může být člověku dán, alespoň podle jejich vidění světa. Král Oidipus Jana Friče tíhou vyprávění a především svým vyzněním tuto tezi jen potvrzuje. Zároveň je znepokojujícím a tísnivým příběhem o vrtkavosti lidského štěstí.

Jeviště Národního divadla je někdy dějištěm zázraků. V případě tanečních choreografií Jiřího Kyliána to není tvrzení nijak nadnesené. Představení Kylián – Mosty času je díky své dokonalosti až božskou podívanou…

Za trochu krásy šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý…

Na počátku jest tuctový příběh. Příběh nezřízené lidské touhy, sobeckosti, nenávisti a pomsty, už tolikrát zpodobněný (jak v mýtech a řeckých bájích, tak i v moderní literatuře, filmu, zároveň žitý v Betonové zahradě dnešního světa etc.). Ladislav Klíma v Utrpení knížete Sternenhocha (UKS) uchopil téma na svou dobu dosti výstředně, zaujal expresivitou i excentričností, resp. nebývalou otevřeností i vulgaritou. A v duchu evropského literárního kánonu pasoval banalitu na hrůznou ošklivost. Ivan Acher s tvůrčím týmem – obdařen řemeslným umem a múzickým nadáním – přetavuje tento jurodivý kadlub s obdivuhodnou imaginací a fantazií.

Činohra Národního divadla pořádá ve dnech 2. až 8. října 2017 na Nové scéně první ročník mezinárodního divadelního festivalu Pražské křižovatky. Nejlepší světová činohra konečně k vidění v Praze!

Umělecký ředitel činohry Národního divadla Daniel Špinar ochotně odpověděl na čtyři otázky o sérii večerů, uváděných od minulé sezóny pod názvem Nová krev.

Slavný americký experimentátor, držitel několika ocenění, režisér, kterého chtějí v těch nejslavnějších divadlech světa. Jméno Roberta Wilsona je mezi divadelníky jistě pojmem. Nejinak i v Čechách. Proč?

David Radok opět spolupracoval s Národním divadlem. Po úspěšných operních inscenacích nastudoval s činoherním souborem Shakespearovo drama Troilus a Kressida. Hra se na „první scéně“ objevila poprvé.

Na některých koncertech si pochvalujete měkká sedadla a dost místa pro kolena a pak jsou koncerty, na kterých aplaudujete ve stoje. Jsou koncerty v kostele, kde se chvějete zimou a pak jsou ty, při kterých vám běhá mráz po zádech. Mám pro vás pár tipů na ty, které spadají do té druhé kategorie.

Četli jste jako malí knihu Mluvící balík od Geralda Durrella? Pamatujete si skvělé ilustrace Adolfa Borna? Běhal vám mráz po zádech při představě děsivých bazilišků a bavilo vás čarotele? Pak si běžte osvěžit vzpomínky do Národního divadla. Smiřte se ale s tím, že některé vzpomínky už prostě resuscitovat nelze. A děti bych s sebou snad ani nebrala.