V budově husitského sboru na žižkovském náměstí Barikád vyrostl během loňského podzimu pozoruhodný experiment. Nových divadelních prostorů se rodí hodně, Panoptikon Barikáda ale není jen tak ledajaké divadlo: je to divadlo kruhové.

Diváci sedí na vyřazených kancelářských židlích, na nichž se mohou otáčet, aby pohledem obsáhli celý divadelní prostor. Je to potřeba, jeviště je totiž obepíná ze všech stran. Pro publikum je to originální zážitek, pro divadelní tvůrce především výzva: výzva k novému tvaru inscenace, ale také k novému způsobu komunikace s publikem. S Jakubem Rálkem jsme mluvili o motivacích a velkých plánech týmu kolem Panoptikonu Barikády.

Jakube, jaký byl první impuls založit Panoptikon – mělo to být místo, kde byste vy mohli hrát, nebo má spíše sloužit jiným souborům?
Václav (Šindelář, pozn. red.) dlouho přemýšlel nad různými možnostmi komunikace diváka s hercem. Nic takového jako Panoptikon Barikáda dosud neexistovalo. Chceme lidem přinést neobvykle pojatý prostor a dokázat, že je možné tam dělat i představení původně hraná tradičně na kukátku, v aréně, na ulici… A ukázat, že je to jiný zážitek. Chceme hrát i klasiky, Ibsena, Čechova. Sami jsme zvědaví, jak to bude fungovat.

Má někdo z vás zkušenosti s vedením něčeho jako divadelní prostor, nebo je to pro vás úplně nová věc?
S vedením přímo ne. Ale já studuji na DAMU produkci, Václav je zaměřený na uměleckou stránku – vedl divadelní soubor v Plzni, jeho autorské představení Sakra Hamlet mělo asi pětadvacet repríz, takže má nějaké zkušenosti principálské. Já navíc můžu konzultovat s pedagogy z DAMU. Pro nás je to hlavně experiment, velká škola, hodně jsme se díky tomu naučili.

Říkal jsi, že chcete v Panoptikonu klasická dramata. Jaké jsou reakce, když to někomu navrhnete?
První reakce jsou vždycky hodně nadšené, pak přijde druhá fáze, kdy mají všichni problém představit si, jak by měli svou inscenaci realizovat. Tam nejde nic přenést – všechno musí vznikat na míru prostoru, protože komunikace s hledištěm je opravdu dost jiná. Ještě se mi ale nestalo, že by někdo řekl, že je to vyloženě hloupé. Ale už jsem se setkal třeba se strachem, že divákům nebude příjemné, že se hraje kolem nich, nebudou se chtít otáčet na židlích. Ale zatím si nikdo z diváků nestěžoval.

Celý prostor zatím vypadá dost punkově, ale chápu, že už je v tom spousta práce. Jste tam spokojeni?
Jsme v kostele v pronájmu. Je to vzájemná symbióza, majitelé ten prostor nevyužívali, mají tam jen menší modlitebnu, která funguje, je tam komunitní centrum, zahrada. My jsme se rozhodli pro tenhle velký sál, protože je bez sloupů. Jeviště má v průměru třináct metrů – není úplně jednoduché sehnat v Praze v centru takový zastřešený prostor.

Jak moc vám majitel zasahuje do dramaturgie? Máte třeba pokyn, co nesmíte hrát?
Máme v obsahu úplně volnou ruku, náš vztah stojí na vzájemné důvěře. Oni mají možnost udělat tam i svoje akce – jeden z lednových koncertů byl úplně v jejich režii, my jsme dělali jen techniku.

Předpokládám, že máte v plánu ten prostor dál zvelebovat?
Původně jsme ho měli přislíbený do půlky března – do Žižkovské noci. Teď to vypadá, že tam budeme i dál, dokud nevymyslíme, kam se přesunout. Rádi bychom se domluvili s Jatky 78 a přestěhovali se někam k nim, třeba do sousední haly. O tom teď jednáme. Část herců ze souboru BodyVoiceBand, který hraje na Jatkách, má v úmyslu dělat i jeden projekt pro Panoptikon, takže by bylo logické nás přiblížit i fyzicky, když jsme si blízko obsahově.

To jsou velké plány. Kolik lidí teď aktivně na Panoptikonu dělá?
Nárazově asi pět lidí, to je ten nezákladnější tým. Plus se objevovali a zase mizeli nějací herci. Já, Václav Šindelář a Honza Kára děláme úplné jádro – technické zajištění, propagaci a tak dále.

A zbytek týmu, třeba obsluha za barem?
Zrovna bar je pod správou kostela, oni z něj mají příjmy a my máme lepší nájem. Zbytek lidí je náš širší tým, dělají spoustu dobročinné práce, pomáhají Panoptikon rozvíjet a zvelebovat a příležitostně tam mají taky svoje kulturní vyžití.

Viditelně je teď hodně věcí vyráběna tak říkajíc na koleně. Kdybyste se stěhovali do Holešovic, asi by bylo nutné všechno trochu zprofesionalizovat?
Určitě. Chce to pevnější dramaturgii, lidi, kteří se divadlem zabývají dlouhodobě a mají zkušenosti.

My nechceme jenom dát prostor do pléna, nových divadel vzniká spousta, ale chceme celému projektu dát nějakou jednotnou tvář. Teď je všechno v přípravné fázi, my teprve hledáme, co tam možné je a co není. Máme spoustu nečekaných pozitivních ohlasů, původně jsme vůbec nezamýšleli, že tam budou koncerty, ale nakonec z nich mají lidi dobré zážitky, protože se daří s tím prostorem dobře pracovat. Zároveň se snažíme vnímat všechny podněty z vnějšku: chceme fungovat dlouhodobě. Ne aby se divák přišel jednou podívat na nějaký experiment a sbohem, ale abychom přinášeli něco nového v oblasti divadla.

Takže teď nemáme nijak pevně danou dramaturgii, hledáme možnosti lidí a prostoru a z toho do příští sezóny chceme poskládat pevnější linku.

Jaké máte nejbližší plány?
Původně jsme se měli účastnit Plzně 2015, ale v době, kdy se dělala výběrová řízení, jsme ještě neměli prostor hotový. To nám bohužel trochu proteklo mezi prsty. Rádi bychom využili možnosti Pražského Quadriennale v červnu a zapojili se do programu – budeme v létě stát někde venku a hrát.

Musí být hrozně náročné přesunout celou scénu někam ven, ne?
Ono se zdá, že je to kolos a že bude náročná na přesun, nicméně ten prostor je poměrně variabilní. Je složený jenom z palet a OSB desek a z pár trámů, takže se jenom rozebere a pak zase složí. Navíc má výhodu, že kdybychom jeli na druhý konec Evropy, nakoupíme tam europalety a můžeme s nimi fungovat, s sebou vezeme jen židle. Do budoucna určitě stojí za úvahu variabilní konstrukce z kovových komponentů, ta ovšem pravděpodobně jen tak hned nevznikne. ∞