Titulek rozhovoru s uměleckým ředitelem Studia Hrdinů Janem Horákem vznikl u příležitosti začátku 9. sezóny této pražské nezávislé divadelní scény a není pouze apelem v nejistých časech spojených s pandemií, ale i výzvou k prozkoumání náročnější dramaturgie scény sídlící v budově Veletržního paláce Národní galerie.

Jan Horák (* 1977)
je zakladatelem a uměleckým ředitelem Studia Hrdinů. Na této scéně působí jako dramaturg a režisér (z aktuálního repertoáru: T. Bernhard Zdání klame, D. Loher Modrovous – naděje žen). Dříve působil v MeetFactory či NoD. Od roku 2015 je dramaturgem mezinárodního festivalu Norma v Ostravě, který pořádá galerie Plato ve spolupráci se Studiem Hrdinů.



Jaký je tvůj širší úvod k 9. sezóně Studia Hrdinů?
Je to sezóna, ve které po osmi letech dochází k výraznějším personálním změnám. Změnilo se částečně vedení divadla a s novou sezónou přichází nová posila v podobě dramaturgyně Lindy Duškové, s kterou budu do budoucna spolupracovat na dramaturgii divadla. Jsem rád, že se nám v minulé sezóně povedlo navázat na divácky i umělecky úspěšná představení, a to především inscenacemi Jiřího Adámka Oči v sloup a představením Miroslava Bambuška Kacířské eseje. Naší 9. sezónu do určité míry vnímám jako zlomovou a jako jistý restart.

A konkrétněji k dramaturgickému plánu pro sezónu 2020/21?
Začínáme režií Lindy Duškové, která pracuje na textu současné francouzské autorky Gwendoline Soublin Pig Boy 1986–2358. Poté připravuji svou režii autorského projektu o japonském autorovi a výrazné osobnosti 20. století Jukio Mišimovi. S Miroslavem Bambuškem chystáme částečně autorský text o díle a životě německého autora Wolfganga Borcherta. Poslední premiérou sezóny bude inscenace herečky a režisérky Ivany Uhlířové Vražda inženýra Čerta podle literární a filmové předlohy Ester Krumbachové.

Sezónu jsi, dovol mi to slovo, morbidně nazval Možnosti sebevraždy, oproti původně zamýšlenému nadpisu Možnosti příběhu. To se z tebe během jarní karantény stal skutečně takový pesimista?
Motiv sebevraždy se prolíná celou sezónou, ale ne nutně jako projev nihilismu. Tento fatální čin si můžeme vykládat jako jediný projev svobodné vůle, jak je tomu ve hře Pig Boy. Výjímečná poválečná japonská (světová) postava Jukio Mišima spáchal spektakulární rituální sebevraždu. Tento jeho akt lze vnímat jako politický apel, ale především jako snahu o návrat k historickým kořenům, založeným na silné a do určité míry zoufalé snaze obhájit to, co se nazývalo mužským světem, tedy k tématu aktuálně možná nepřesně nazývanému krize maskulinity. Hra Wolfganga Borcherta začíná sebevraždou navrátilce z Druhé světové války, kterého poválečná společnost odmítá jako nechtěné memento, a zároveň nenachází žádné uplatnění ve společnosti. Hra začíná jeho sebevražedným skokem do Labe, což je velmi hezká symbolická scéna, kdy ho Labe odmítne a vyvrhne na břeh. Tím začíná jeho cesta, která stejně nezvratně sebevraždou končí. U inženýra Čerta jde především o nejsilnější manifest feminismu bez jakékoli angažovanosti. Samotné finále je pak možné vnímat jako ironickou tečku za především mužskou rezignací.

A jaká je Možnost diváka či divadla na podzim 2020?
Divadlo je stejně jako spoustu jiných odvětví v současnosti ve velké nejistotě. Snažíme se o co největší preventivní opatření, aby nákaza nepropukla i v našich řadách. Díky dispozicím divadla jsme vytvořili bezpečné rozestupy mezi sedadly. Dochází k testování herců i personálu, ale samozřejmě nikdy nevíme, jak se situace může vyvinout. Nebojíme se a přejeme si, aby se diváci také nebáli, návštěvnost bohužel ale výrazně klesla. Přáli bychom si, aby nám diváci důvěřovali.

text: Madla Zelenková