Zdeněk Adamec se 5. března 2003 na místě sebeupálení Jana Palacha polil benzínem a škrtl sirkou. Svou smrtí chtěl upozornit na ekologické a společenské problémy, válečné konflikty a na lidskou ignoranci. Peter Handke pronesl 7. prosince 2019 ve Stockholmu děkovnou řeč za udělení Nobelovy ceny za literaturu. Podle mnohých cenu nikdy neměl dostat. Inscenace Zdeněk Adamec + Sebeobviňování nechává vlastním jazykem promluvit ty, kterým jsme odepřeli vlastní hlas i příběh: „blázny“ a „zrádce“.

Nejnovější text spisovatele a dramatika Petera Handkeho Zdeněk Adamec (2020) loni přeložil ředitel Divadla Na Zábradlí Petr Štědroň spolu s Jitkou Bodlákovou. Do dialogické konstelace s první Handkovou hrou Sebeobviňování (1965, česky 1969) ji pak převedl režisér Dušan David Pařízek. Sebeobviňování mohou diváci zhlédnou v Betlémské kapli (nebo v kostele sv. Anny), jejíž stěny jsou obrazovým svědectvím o upálení Jana Husa. Inscenace Zdeněk Adamec se pak odehrává v Divadle Na Zábradlí, kde se v roce 1999 oběsil Petr Lébl. Sebeobětování a sebevražda.


Následující text není odpovědí na otázku, jak spolu tyto pojmy, respektive činy, souvisejí. Navíc jsou to jen děravé charakteristiky témat Pařízkovy inscenace 1 + 1. Doporučuji však vložit si tuto otázku pod jazyk a vnímat, jak se rozpouští.

Už podle dvojice inscenací bychom měli tušit, že jazykový význam je podle autorů celého díla jako jiskra. Abychom ji vykřesali, potřebujeme alespoň dva pořádné příběhy.

Smrt zbavená jazyka
Inscenace představuje pátrání po ztraceném či odcizeném (významu) příběhu Zdeňka Adamce prostřednictvím jazykové interakce mezi dvěma postavami. V jedné z postav rozpoznáváme příběh, který vypráví Adamec sám; ve druhé příběh, který o něm vypráví veřejnost, média. Jiskření i nejasnou hranici mezi nimi zajišťuje herecká přesnost a lehkost Stanislava Majera a Martina Pechláta.

Majerův Adamec je Parsifal. Hledá soulad nejen mezi světem a sebou samým, ale i mezi skutečností a slovem. Pechlátův Adamec se zprvu jeví jako jakési superego, které však postupně také propadá rytířství, respektive příběhovosti. Ta zde stojí proti objektivizujícím výrokům, kterými si podmaňujeme skutečnost. Co je vlastně skutečné? Nakládání s fakty je v inscenaci silně problematizované. V pozadí se objevuje otázka, proč příběhům upíráme pravdivostní či legitimizující hodnotu.

Dynamika děje nemá těžiště ve vývoji postav, ale, jak lze od Handkeho očekávat, v jazyce. Vývoj je jazykový. Byť jemný posun ve vyjadřování Adamce-Pechláta mimo jiné naznačuje, že je zajímavé vydat se po stopách vyprávění beze zbraní, jako je sterilizace výpovědi vědeckými a mediálními analýzami.

Pařízkově scénografii dominuje vysoká dřevěná šikmá plocha, která v první části inscenace zakrývá celou scénu. Adamec–Majer zosobňuje tíhu života. Vidíme, jak neustále nepatrně klouže po šikmé stěně, zatímco ten druhý má lehké nohy a nebrání se chvilkovému tanci. Postavy se tak k sobě zprvu těžko přibližují. Adamec–Majer připomíná paradox krucifixu. Jeho tělo má být lehké, protože je posvátné, (sebe)obětované, povznesené nad tíhu světa. Ale teprve obětováno odhaluje svou tíhu, která jej silou gravitace stahuje k zemi a přivádí jeho zkázu. Stejně jako Kristovu i Adamcovu spásu musíme zajistit porozuměním jeho příběhu.

Síla zemské přitažlivosti vyznačuje i situaci uvnitř jazyka. Jakmile se šikmá plocha ve druhé polovině inscenace dostane do vodorovné polohy a začne připomínat obyčejné jeviště, na postavy i slova začne působit nová síla. Jakýsi magnetismus. Protiklady se přitahují tak mocně, až z Pechláta vypadne slovo „přísvitošerotma“. Usmíření protikladů značí Adamcovo smíření se se sebou i světem, které je však možné jen mimo hranice jazyka – mimo život.

V závěru inscenace jsme tak svědky intenzivních okamžiků před – před čím vlastně? Před smrtí, nebo novým začátkem? Když jazyk jako benzín dojde, zapaluje Majerův Adamec sirku za sirkou dokud nedohoří ta poslední a nedozní zpěv o hrdinství, v němž je jazyk nesmrtelnější.

Pařízek ani Handke nevnucují divákům poselství ani názor. Adamcova obava ze směřování světa je aktuální sama o sobě. Autoři ji přinášejí bez dalšího jako výzvu k bdělost v řeči. Ani gram zbytečného moralizování. Naopak silná dávka humoru, jejímuž vlivu navzdory však stojí za to zůstat střízlivý.

Sebeobviňování a sebeobětování
Děj Sebeobviňování posouvají jednoduché skeče dvou postav – tentokrát dvou Handků. Oba zástupci jedné postavy, které opět ztvárňují vynikající herci – Jiří Černý a Samuel Finzi –, procházejí ve dvojjazyčném monologickém dialogu různými jazykovými formami. Od geneze prvních slov přes výčet povinností, osvojování si pravidel, sebeobvinění, sebeobhajobu a modlitbu až opět k básni či písni, která nás vrací k nepředpojatému dětskému vidění světa.

V první části inscenace Sebeobviňování (což je slovo, které samo předpokládá štěpení subjektu na subjekt a objekt řeči) si Peter Handke spílá a současně se obviňuje. Podle filozofa Waltera Benjamina a jeho epigonů řeč vždy sama sobě předchází. A tak se v ní můžeme jednoduše ztratit. Tuto skutečnost glosuje jedna z postav Handkeho, když se ptá: „… prdýlka – byl jsem to já, kdo to právě řekl?“ Takové je první setkání člověka se světem, respektive s jazykem; vyvolává naprostý údiv a fascinaci. Na základě tohoto zázraku začínáme v dětství brzy chápat, že k vysvětlení zvuků, jež z nás vycházejí, potřebujeme druhé. Teprve druhý dá nakonec našim slovům význam. Sebeobviňování je proto u Handka také záležitostí dvou. A zdá se mi, že (Pařízkův) Handke ví, že sebeobviňování jakožto sebeobětování není cesta ke spáse.

Posloupnost jazykových forem můžeme číst jako bildungsroman o Peteru Handkem. Nebo o člověku jako takovém? Nejprve si pamatuje předmět; odliší předmět od jiného předmětu; odliší já od předmětu; odliší já od ty. Poté se stává rozumným a osvojuje si povinnosti, pravidla a zákony: „Stal jsem se společensky možným,“ říká. Jako takový se stává také odsouditelným. Třeba za kontroverzní výroky o válce v bývalé Jugoslávii. Jako by celý svět říkal, ty si ale nemůžeš říkat, co chceš, protože to my jsme tě stvořili, a to k obrazu svému.

Kdo je tedy autorem Handkova příběhu? Má Handke právo na svůj příběh? Nebo ho má někdo jiný? Jak zazní v inscenaci, každý je zodpovědný jak za vlastní příběh, tak za příběhy těch druhých. A nakonec i příběh lidstva či celé galaxie, jak naznačuje nápodoba úvodních titulků z filmů Star Wars.

Zdeněk Adamec + Sebeobviňování
Divadlo Na zábradlí (Anenské náměstí 5, Praha 1) a Betlémská kaple (Betlémské nám. 4, Praha 1)
premiéra 2. 12. 2021
nejbližší repríza ne 27. 2.