V pondělí zase pršelo. Přesto jsem vyrazila na tanečně-divadelní představení. Na projekt, který tvůrci hodlali zrealizovat v exteriéru prvorepublikové zahrady v Karlíně. Nenadchlo by vás to? Mě teda ohromně. A déšť – ten přece vždycky přejde.

Pražské naplavenině, jako jsem já, se opravdu vyplatí mít založený Facebook. Protože jinak vážně nevím, jak jste se před pár lety vy, již zdomácnělí imigranti, dozvídali o zajímavých alternativních projektech. Výjimkou nebylo ani Rozárium, představení, které mne svojí charakteristikou nadchlo natolik, že jsem se i přes nepřízeň počasí vydala napříč Prahou.

První projekt byl Zah(r)adou
Kamarádka Šárka, tedy ta, co mne pozvala na Rozárium, mi i zároveň sdělila, že se jedná již o druhé představení pěti mladých lidí (Adélie Petákové, Lucie Plaché, Johany Matouškové, Radima Kláska, Davida Rysky). Lucie Plachá, dlouholetá kamarádka Šárky, je absolventkou konzervatoře Duncan Centre v Praze a studentkou HAMU (obor taneční pedagogika). Šárka, stejně jako mnoho z nás kulturně žijících a 2–3 akce za den stihnout toužících, má u sebe vždy diář a jeho přední stranu zdobí citáty z nejrůznějších divadelních představení. Některé z citátů patřily právě k prvnímu tanečně divadelnímu projektu pojmenovaném Zah(r)ada. Protože ty mě zaujaly, po přijetí pozvánky jsem bez dlouhého rozmýšlení odklikla „zúčastním se“.

Neměla jsem to štěstí Zah(r)adu vidět, ale Lucie byla sdílná: „Byl to náš první pokus vytvořit představení, které bylo inspirováno samotným prostorem, překrásnou prvorepublikovou zahradou. Diváci jí procházeli a zahrada díky nám ožívala – na různých místech jsme vystupovali jako přeludy či obrazy, o kterých se nám zdává a které můžeme vídat jen v noci. Putování diváků skončilo v momentě, kdy se všechny fantaskní bytosti shromáždily v největším architektonickém prvku zahrady, v Altánu. Bylo to snové představení, které vizualizovalo naše nejrůznější představy o zjeveních vystupujících ze tmy.“ Vážně jsem litovala, že tohle první představení jsem neviděla. Naštěstí ale za pár minut začínalo to druhé….

Rozárium
Jak jsem řekla, pršelo. Ale když jsme se s ostatními sešli u stanice metra Florenc, spadlo jen pár kapek. Všichni jsme tak nakonec téměř suchou nohou došli k velkým dřevěným dveřím vedoucím do nádvoří. Opravdu vybízely kolemjdoucí k návštěvě. Na dveřích visel plakátek „ROZÁRIUM“ a já okamžitě vyhlížela nějaký ten citát podobný tomu v Šarčině diáři, abych měla taky takový podobný, krásný, k zamyšlení uchovaný alespoň v paměti. A byl tam: „Přizpůsobivost za účelem prospěchářství, ovládání uměle vytvořeného jazyka postrádajícího obsah a následná ztráta vlastní identity v proudu společenských norem a trendů… to je příběh Huga Pludka… Co se stane s »Hugem«, který je v každém z nás?“ Přiznávám, že bez nápovědy bych si Huga nespojila se slavnou Zahradní slavností od Václava Havla, ale bylo to příjemné zjištění, protože Zahradní slavnost jsem viděla a líbila se mi. (Ano, patřím mezi ty, kteří Havlově tvorbě fandí.) Tušila jsem, že pojetí představení Rozárium bude naprosto odlišné, a nemohla jsem se dočkat, jak to tvůrci uchopí. Zaplatili jsme jako studenti pár korun a dostali do kelímku trochu vínka, snad pro otevřenější a čistší hlavu, snad pro uvolnění atmosféry či zahřátí těla, snad jen tak, jako milou pozornost.

Představení začalo zcela spontánně ještě před vstupem do avizované prvorepublikové zahrady. Jakýsi mladý muž vyskočil na stůl a všechny nás srdečně přivítal. Publikum usrkávalo z kelímku zbytek vína a v očích všech bylo vidět očekávání. Když se otevřela další velká dřevěná vrata, neobjevil se hned před námi prostor prvorepublikové zahrady, jak asi mnozí očekávali. Jednak byla naprostá tma, nic jsme tudíž dlouho neviděli, a za druhé jsme museli k „místu činu“ teprve dojít. Pěkně za sebou, mezi keři po blátivé cestičce až k připravenému malému hledišti sestavenému z plastových židliček ve vyšší trávě. A ano, v tu chvíli jsme si ji mohli díky jemnému osvětlení prohlédnout. Byla tam, krásná zahrada, které krom fontánky dominoval altánek porostlý pnoucí se rostlinou. Kolem nás se ze šera objevovaly stěny starého domu s vysokými okny s truhlíky muškátů.

Představení začínalo. V altánku, ke kterému jsme seděli čelem, se začaly objevovat a zase mizet postavy. Zprvu jsem nedokázala vnímat jakoukoli logičnost. Později mi přišlo, jakoby se postavy navzájem stíhaly, jakoby toužily objevit se přesně tam, kde stál před chvíli ten druhý. Vypadalo to kouzelně. Vše budilo dojem, že altánek snad ani nemá podlahu z pevné půdy. Představovala jsem si, že podlahu tvoří hmota, do které se ti lidé vnořují, a náhle, jenom na okamžik, zase vystupují. Pousmála jsem se vlastním úvahám. Najednou mě ze snění vytrhla nečekaná změna, jeden z tanečníků se objevil mimo osvícený altánek. Přibližoval se k nám, divákům a samozřejmě ho následovali další. Vzájemně neustále napodobovali pohyby toho předchozího a vkládali do nich kus osobitého vyjádření. Ten první z nich byl v mých očích nejoriginálnější a pořád o krok napřed – tak už to bývá. Stále zrychlující se pohyb náhle přerušila jedna z dívek, vyskočila na vyvýšenou plochu a vedla krátký monolog. Pro nás? Pro ně? Sama pro sebe? O tom, že my, oni i vy a všichni stále dokola. I v publiku byla cítit změna. Všudypřítomná energie z pohybu se usazovala. Ještě než se však stačila dotknout stébla nejvyšší trávy, tanečníci ji znovu rozproudili po celém prostoru zahrady, až si nakonec každý našel svůj prostor, kde se usadil, uklidnil a vydýchal. Představení končilo.

Následně se nikdo nerozprchl, naopak samotní herci – tanečníci přišli mezi publikum pozdravit své známé a seznámit se s neznámými. Můj pohled už znáte, ale jak to zamýšleli samotní tvůrci? Lucka se rozpovídala: „V Rozáriu jsme si na paškál vzali téma odrazu společnosti v jedinci a jedince ve společnosti. Absurdní situace, jejichž absurditu si však už ani neuvědomujeme. Ve hře Václava Havla se objevuje hlavní postava Huga a v našem představení se tento Hugo projeví v každém z nás, vždy v jiné situaci a je na divácích, zda jej odhalí. Není pro nás ale důležité, aby naše představení bylo divákem racionálně uchopeno. Chceme diváka přimět, aby odcházel s otazníky, které po skončení zůstávají viset ve vzduchu. A druhým, nikoliv nepodstatným cílem pak je upozornit na krásu zákoutí, která jsou na první pohled běžná a přitom nepostrádají mystičnost. Vycházíme z možností, které nám nabízí sám prostor, a proměňujeme je v místa svátečních událostí.“

A to je vše, přátelé?
Celý projekt získal z řad diváků velmi pozitivní ohlas. I já jsem si celý ten večer říkala, že přesně takhle bych chtěla nejméně jednou měsíčně (ideálně i týdně) snít na čerstvém vzduchu, na krásném místě s krásnými mladými talentovanými lidmi.

Snad potěším také vás informací, že Rozárium bude s největší pravděpodobností reprízováno v září tohoto roku. „Rozhodli jsme se udělat tradici zahradních představení, tudíž, pokud to bude jen trochu možné, budeme každý rok v červnu uvádět představení v tomto prostoru,“ dodává Lucie Plachá. A já ji utvrzuji, že určitě přijdu a dám vědět dalším náhodným kolemjdoucím, neboť tento snový zážitek budu moc ráda sdílet s dalšími. Přijdete?

Rozárium – repríza
18. 10. 20.00 – ZMĚNA DATA
Vítkova 6, Praha 8