Dělit divadlo na činohru, operu, balet a vše ostatní řadit jednoduše pod škatulku „alternativní“ nebo „moderní“ může někoho dokonce urazit. Pokouším se proto najít způsob, jak oblast pohybového divadla – rybník, ve kterém se i já osobně topím nejčastěji – představit jednoduše a pro každého.

Pohybové divadlo se nazývá pohybové, protože se na jevišti před vámi lidé docela dost pohybují. Většinou tedy málo mluví a neobjevuje se ani zpěv. A ten pohyb je většinou přirovnatelný k tanci, i když tomu možná na první pohled nevěříte. Víc to rozhodně není potřeba rozebírat a od zastřešujícího pojmu pohybové divadlo se posuneme za rozdělení na klasický a současný tanec.

Baletní školy a jiná překvapení
Balet rovná se baletní špičky, sukýnky, upnuté trikoty a vypasované obrysy mužské chlouby. Klasika v podobě baletu v dnešní době je dobře známá, ale i balet procházel svou modernou (začátek až polovina 20. století), postmodernou (až přelom 20. a 21. století) a dnes se užívají pojmy jako contemporary balet nebo současný balet. Zajímavostí je, že teprve od konce 17. století se na jevišti objevily také ženy baletky a pro nás neodmyslitelné špičky přišly až teprve s rokem 1823. Jakmile se určití tanečníci a choreografové rozhodli klasickou taneční techniku dělat jinak, než bylo do té doby zvykem, nastala nová éra.

Pamatujete si určitě nesmrtelné „zvonáče“ …a z ničeho nic „skinny jeans“. Jak k tomu došlo? Někdo na vlivném místě změnil styl. A stejně jako má současná rozvolněná móda své tepláky a kalhoty všech tvarů a délek, tak se contemporary stává rozvolněným technicky i ve svých inspiracích a choreografiích. Můžete se setkat s tzv. italskou, francouzskou, ruskou, britskou, americkou, ale třeba i dánskou baletní školou. Rozeznat je od sebe chce již trochu praxe, ale nabídnu alespoň příklady. Když chce Rus vystupovat v Americe, klepají ho přes (pro americkou školu) precizně semknuté prsty na rukou. Američan se v Rusku musí ihned zbavit rozevlátosti pohybu a začít pózy zadržovat, Američanky mají co dělat, aby dohnaly Rusky ve „vysoké noze“ (při mnoha prvcích je důležitá flexibilita), ovšem u Rusů nenajdeme tolik potřebný výraz a procítění jako u jiných. Dobře tu také platí stereotypy: Francouzka – koketa, Britka – dáma a Italka – temperamentní. Čím dál více se rozdíly stírají, ale v nuancích je lze rozeznat i dnes. K této tematice doporučuji shlédnout film The Dancer o životě jednoho z nejlepších tanečníků současnosti Sergeji Poluninovi a jeho cestě baletním světem, nebo si prohlédnout některá videa z britské Royal Opera House s výkladem o proměnách klasické taneční techniky. Každý rok v rámci World Ballet Day je také možnost nahlédnout do tréninků baletních souborů po celém světě a pozorovat tanečníky při každodenní práci.

Neříkejme moderní, nejsme ještě tak staří
Přesuňme se nyní k mnohem mladšímu odvětví moderního tance, který je záležitostí USA a přelomu 19. a 20. století. K tématu moderního tance oslňte třemi jmény: Isadora Duncanová, Martha Grahamová a José Limón. Isa dostala revoluční nápad osvobodit tělo od okázalých kostýmů či předepsaných prvků klasického tance a nechat ho vyjádřit se přirozenou cestou. Stručně řečeno, na jevišti se objevují lidé bosí, různých proporcí, experimentující s tělem, ukazující námahu a pot. Choreografové se snažili vyjadřovat pocity a myšlenky z reálného života, abstraktní ideje, hru jako takovou, nahodilost a repetici. Grahamová pracovala s uvolněním, s páteří a pánví a samozřejmě dechem coby přirozenou lidskou potřebou. Limón padal a vymršťoval se, pracoval mimo osu těla a ve spirálách. Možná po přečtení některých těchto vět začíná být jasnější, proč se tolik tanečníků stále „válí po zemi“.

Výrazový tanec je jako pojem více spjat s Evropou a občas se zaměňuje s moderním. Klade důraz na prožitek tanečníka, příběh mnoho charakteristických prvků vychází z toho, co jsem zmínila výše u „důležité“ trojice. Významnou představitelkou byla například německá tanečnice a choreografka Mary Wigmanová.

Taneční avantgarda se velmi dobře demonstruje na postupech Merce Cunninghama, který se rozhodl, že povede tanečníky s hudbou, proti ní nebo ji bude zcela ignorovat. V tandemu s Johnem Cagem experimentovali s nahodilostí a nebrali ohled na diváka jako partnera. Postmoderní tanec postrádá linearitu, psychologizaci, zapojuje se chůze a běh a jako témata si bere běžné každodenní činnosti.

Vzájemná inspirace a propojování technik daly vzniknout dnešní podobě contemporary (současný tanec) zapojující videoart a site-specific. Při pokusech rozluštit témata a myšlenku tanečního představení je dobré si zjistit, z čeho nejspíše choreograf a tanečník vycházejí, u koho studovali a tím se dostat blíže k používané technice a pravděpodobnému záměru. Osobnosti choreografů a tanečníků mají každá svůj osobitý styl a snaží se stále posunout hranice dál. Všímejte si práce s hudbou, rytmem, někdy také mluveným slovem, principu opakování, kombinací s běžnou chůzí a během, prožitku tanečníka či práce s tělem jako takovým. U nás můžeme najít taneční divadla skupin DOT504, Farma v jeskyni, NANOHACH, VerTeDance, Lenka Vagnerová & Company a mnoho dalších.

O tanci většinou nestačí pouze číst a rozhodně nestačí zmateně pozorovat představení pohybového divadla. Z vlastní zkušenosti mohu více než doporučit: pokud máte možnost vyzkoušet si osobně jakoukoli moderní taneční techniku například návštěvou workshopů či otevřených hodin a na vlastní kůži pocítit proudy energie vlastního těla, zkusit si vyjádřit myšlenku pouze pomocí pohybu a zjistit, jak složitý to může být proces, pak daleko lépe pochopíte principy současného tance. Choďte se dívat na tanec a choďte tančit. ∞