A pokud se to přihodí, tak co nejrychleji zemřít – považovali antičtí myslitelé za největší dar, který může být člověku dán, alespoň podle jejich vidění světa. Král Oidipus Jana Friče tíhou vyprávění a především svým vyzněním tuto tezi jen potvrzuje. Zároveň je znepokojujícím a tísnivým příběhem o vrtkavosti lidského štěstí.


V antickém světě bozi zasahovali do lidských životů dost nevypočitatelně, a proto bylo nutné je ctít a přinášet jim oběti a tak si získat jejich přízeň. Byl to svět, který propůjčoval božskost i vládcům tohoto světa. Běda tomu, kdo si bohy proti sobě popudil či je jinak urazil. Oidipus přišel na svět zatížen proviněním svého otce krále Láia a kletbou Pelopse (krále sousedního království). Láios totiž unesl jeho syna, do nějž se zamiloval. A člověk v marné snaze uniknout svému osudu, kletbě toto soukolí ještě více roztáčí a vrší další skutky, jimiž se protiví bohům i řádu světa. To je případ i Oidipových rodičů, když se jej po narození rozhodnou připravit o život, aby se vyhnuli Pelopsově prokletí (Oidipus se má stát otcovrahem a následně se oženit se svou matkou). Soucit pastevce, jenž měl novorozeně sprovodit ze světa, zhatí tento plán. Oidipus vyrůstá jako adoptivní syn (aniž to tuší) u bezdětného královského páru v Korintu. Když se jednoho dne dozví, že prý není jejich syn, vyráží do delfské věštírny, aby zjistil pravdu o svých biologických rodičích. Místo toho se však dozvídá o svém osudu a na otázku o svých rodičích zapomíná. Zděšen kletbou – chce se jí vyhnout – do Korintu se již nevrátí, místo toho míří do Théb, kde se ironií osudu naplní i osud jeho vlastní. Na křižovatce před městem se střetne s Láiem, aniž to ví. Čí smrtí končí toto setkání? U soutěsky, jež byla branou do Théb, rozluštil hádanku Sfingy, tím zachránil město před morem. Vstupuje tam jako vítěz, zachránce. Odměnou mu je královská koruna, stává se respektovaným a moudrým vládcem Théb, ochráncem svého lidu a za ženu dostal královnu – vdovu – Iokasté – svou nepoznanou matku. Založí početnou rodinu, město vzkvétá, leckdo by mu mohl jeho štěstí závidět. Miláček bohů? Když jeho děti začnou dospívat, znovu v Thébách propukne mor. A jako starostlivý panovník se ptá, co je příčinnou, za co je to trest? Chce své město ochránit, přitom však přichází jeho strmý pád, a to když postupně odkrývá svou minulost, o níž dosud nevěděl téměř nic.

Z antiky do současnosti, detektivky
Zde začíná příběh Krále Oidipa, jejž na začátku prosince uvedlo Národní divadlo. V nastudování Jana Friče. Lze tušit, že výprava bude ve velkém stylu a s notnou dávkou provokace. Obojí však není samoúčelné a bez významu. Příkladem může být největší kadidelnice světa (do premiéry držela primát ta v Santiagu de Compostela) či obří plotter, „tovární“ tiskárna zabírající téměř 2/3 šíře jeviště), vizuální dojem je však velkolepý a v náležitém světle jen podtrhuje významové vyznění. Fričovy aktualizace a odkazy vytvářejí paralely k současnosti, v rovině běžného každodenního, ale i politického života. (Např. turisté a čumilové, přemoudřelí glosátoři, rádci či divadelní kritici. [A pak vládci, kteří své zemi škodí a jsou jí jen pro ostudu, oba by si po vzoru Oidipa měli přiznat pravdu a odejít. Ne se dál zamotávat do svých nekonečných lží, kdy jeden se zaštiťuje ohledem na své děti a za nějaký čas, když mu do bot teče zas, tak neváhá a neostýchá se své děti veřejně zostudit a označit za psychicky nemocné. Druhý málem pozvrací korunovační klenoty, ohýbá ústavu, zákony, mstí se za staré křivdy. Oba nadřazují vlastní zájmy nad zájmy státu a společnosti, neostýchají se nevybíravě urážet své oponenty a mluvit před veřejností, tj. i dětmi, vulgárně. Přitom Masaryk postavil Československo na ideji dodržování morálních a etických principů. Tragigroteska po česku.]) Režie Jana Friče má nápaditost a vtip, svérázný. Jen konzervativní divák, je-li navíc bez znalosti antického kontextu (např. že slepý věštec Teiresiás byl bohy za trest na několik let proměněn v ženu), může mít problém. Komu jej však má vyčítat? Postava věštce, posla, pastýře (žena/muž) je samozřejmě i zřejmou provokací, narážkou (na téma genderu, transgenderu, možná i hledání identity), ale podstatné je, co postavy říkají, jak zasahují do příběhu, jaké dramatické zvraty přinášejí. Kdo to říká (žena/muž), zas tak podstatné není. Zde se Jan Frič dotýká nešvaru dnešní doby – povrchnosti – potažmo i principu bulváru: Místo toho, aby se každý staral o svůj život (hledal svou míru – dle antického uvažování), tak hodně lidí se „stará“ o životy druhých a svůj odsouvá do pozadí. Je to jednodušší, je to i zdroj zábavy (byť poněkud pokleslé) nahlížet jiným do soukromí a šířit klepy… (Pavlače už se nestavějí, naštěstí je tu televize etc.)

Má reflexe představení je zatím letmá mozaika a tříšť dojmů, asociací. Co je však spojnicí, co vytváří ten nepřehlédnutelný drive (dynamičnost) představení? Je to samotný Sofoklův text a jeho rytmus. A samozřejmě i práce s ním (režie, dramaturgie, herci, kapela). Skvělý překlad kongeniálního tandemu Matyáše Havrdy a Petra Borkovce je základním stavebním kamenem (či poleny do hučících kamen). Fričův Král Oidipus má tah, příběh přenesený do současnosti neztrácí nic z vyznění klasické antické tragédie (dle Aristotela). Rytmus verše (ve skvělém podání: Batěk, Stryková, Orozovič, Prachař, Preissová, Štréblová, Polišenská, Kaňkovský aj.) dokáže z představení vytvořit sevřený svébytný kus, a propojit tak i nemálo režisérových odboček, odkazů a vzkazů do příběhu vložených. A hlas chóru? Jednou sakrální, jindy v hip-hopovém rytmu, vždy však v rytmu od plic, a že má sílu! Metalové skandování Člověk je nic, jeho nihilismus je pocitově tak blízký antickému pesimismu (lidská existence je pomíjivá a je přeplněná utrpením).

Pavel Batěk v roli Oidipa je tak přesvědčivý a uhrančivý, že chvílemi skoro nevěříte vlastním očím. Výkony ostatních nezůstávají pozadu. Rvačka Oidipa a Kreóna (Igor Orozovič) je naturalisticky působivá (připomene Hamleta Thomase Oster­meiera, Pražský divadelní festival německého jazyka, 2016), Iokasté (Jana Stryková) ji utíná s grácií přirozené autority…
Scéna Dragana Stojčevského, kostýmy Kateřiny Štefkové a světelný design Tomáše Morávka jsou náramnou podívanou, přispívá k tomu i kontrast scén, které se odehrávají před zataženou oponou a na jevišti (umě a s uměřeností je využito i hlediště). Úvodní scéna v papežském paláci ve Vatikánu (soudě dle přítomnosti švýcarské gardy) je vizuálně i svým vyzněním dosti působivá (uvažování Františka I. je blízké tomu Oidipovu: Co shnilého je ve státě, společenství, které spravuji?). Následuje úsměvný nápad, kdy se Oidipus u tovární skříňky (s náležitou výzdobou) převléká do montérek detektiva Colomba a vyráží na stopu zločinu.

Zdravá míra drzounství
Jan Frič se nechce zalíbit, rád provokuje, hraje si s kontexty, spojuje zdánlivě nespojitelné, zároveň cílí na otevřené publikum bez předsudků a síly zvyku (převážně asi mladou generaci). V Oidipovi nepřekračuje míru únosnosti a jeho režie se naopak vyznačuje pozitivní mírou drzounství. Vzpomeňme na Petra Lébla! Nejsou oba z obdobného těsta? Navíc v Oidipovi se projevuje Fričův jemný dramatický cit, smysl pro detail, kdy dokáže beze slov v divákovi vyvolat nesmírně působivý dramatický vjem. Příkladem může být okamžik, kdy se Oidipus sám oslepí, či úplný závěr, kdy Oidipus málem rozdrcen tíhou svého osudu se schoulí jak nenarozené děcko v děloze své mámy. A též to může být jin hledající jang.

Epilog
Oidipus Rex je součástí Sofoklova thébského cyklu. Oidipova pouť životem pokračuje, slepý stařec hledá v pokání smíření se svým osudem, hledá svůj hrob, provázen dcerou – sestrou Antigonou. Světlo v temnotě nachází nedaleko Athén na kopci Kolónu, kde žijí bohyně pomsty Erinye. Setkáním s proměněným Oidipem (slepým, přitom hluboce vidoucím) se samy promění v bohyně milosrdenství – Eumenidy. Sofoklés psal svůj thébský cyklus pro své athénské spoluobčany jako barvitý příběh o rozvíjení demokracie a překonávání tyranie, stanovoval i etická pravidla lidského chování, přispíval k obnovení řádu a dotýkal se života v chaosu (tj. života bez přítomnosti morálních a etických principů, bez řádu). Dnes texty z této doby čteme jako prózu, stále však pro nás mohou být cennou inspirací. Když Sofoklés Oidipovi (Oidipus na Kolónu) vkládá do úst slova:
„Nikdy se nenarodit je nejlepší, ale když musíme spatřit světlo, další nejlepší věcí je rychle se vrátit tam, odkud jsme přišli. Když mládí odejde s celým jeho bláznovstvím, kdo se nepotácí pod tíhou zla? Kdo mu unikne?“

Poučený čtenář může namítnout: „Moudrost začíná poznáním vlastní konečnosti a nejistoty veškerého lidského života. Jde tedy o to těžit z toho, co skýtá přítomnost: mládí, zdraví, fyzické radosti a příležitosti vyniknout. To je poučení Homérovo: žít plně, ale vznešeně, v přítomnosti.“ (Mircea Eliade: Dějiny náboženského myšlení I).

Král Oidipus
Národní divadlo (Národní 2, Praha 1)
premiéra: 5. a 6. 12. 2019
nejbližší reprízy: po 17. 2. a so 22. 2.